Železniční doprava

3 dekády, 3 desítky let osudů značky KŽC

8.5.2015 Praha

Oslavy 30 let KŽC jsou čím dál blíže, kniha plná spousty barevných fotografií z provozu vozidel KŽC se t.č. tiskne a tak není nezajímavé poohlédnout se s náskokem za vývojem posledních 3 dekád

V Česku se čas od času (ne) právem kritizuje všechno a všichni, kteří něco dokázali, co udělali nebo čím a jak pohnuli osudovým kolem dějin železnice v tom či onom ohledu. Ani KŽC nezůstalo stranou tohoto vývoje, nicméně skutečně objektivní, poctivé a nešizené hodnocení zajistí až sama historie a ta se píše konkrétními počiny, které kdo udělá a zaznamenává skutečné stopy, které kdy kdo kam otiskne.

První dekáda v letech 1985-1995 a co KŽC na to?: 90. léta 20. století byla ve znamení výkvětu různých spolků, které přišly k majetku někdy i způsobem „co jsem viděl, to jsem zestátnil“. Prostě vozidlo se zavleklo, připojilo a odtáhlo atp. (dnes se tomu říká tzv. vydržení) ; spolků bylo málo a veřejnost se z nich mohla pominout, jak je ten či onen subjekt úžasný. A spolky se statečně byly v prsa a výsostné postavení jim stoupalo do hlavy, že jim rovnějších nebylo. Důsledek nezralosti trhu, začátečnická 90. léta, někteří zahájili podnikání, někteří kořistili, jiní budovali, ale většina využívala možností dopomoci si k svému na úkor ČSD, resp. ČD v depech (opravárenství, stání, údržba). Tak to holt bylo.

KŽC v 90. letech byl subjektem specializovaným na železniční cestovatelství, projíždění tratí, zavádění zvláštních vlaků, vymýšlení šotojízd a projíždění rozsáhlých vlečkových areálů a na poznávání železniční sítě ČR, SR a Evropy. Taktéž vzniknul Metodický materiál – příručka k projíždění tratí (první cestovatelské tituly), inspirovali jsme našimi aktivitami ostatní k zájmu o železniční dění.

Druhá dekáda v letech 1995-2005 a co KŽC na to?: Některé spolky byly na hranicích intelektuálních, osobnostních, lidských i technických možností, jiné zase jely naplno. Prostředí české železnice začínalo mít punc liberalismu a když se zjistilo, že vše je za peníze, vyvolával tento stav často atmosféru hysterie. Na počátku přelomu tisíciletí ale bylo potřeba nově mít už taky nějakou koncepci, někam to vše směřovat a mít vize a smysl své vlastní existence, prokazovat praktickými akcemi v terénu opodstatnění své existence. Spoustu spolků tuto etapu nepřežilo, resp. se začalo uzavírat do sebe sama a vnímat pořádání akcí pro veřejnost nebo pro objednatele výkonů za cosi škodlivého a preferovali občasně (podívejte se, co šrotu – kdysi vozidel, je odstaveno na různých železničních stanicích a leží ladem) si zajezdit pro sebe sama a vše zamknout pod zámek a nechat chátrat. I peněz ubývalo a na sbírkových fondech vozidel to bylo znát. Víte, kolik vozidel v té době potichu, kradmo a nenápadně tak nějak zmizelo z provozu a nikdo si toho jako nepovšimnul? Oč slabší prezentace nostalgie, o to vyšší a lepší propaganda, která byla dobře vedena, neboť laická i odborná veřejnost se nechala zdánlivě uchlácholit nesmyslnými řečmi o tom, proč to či ono vozidlo nejezdí. Neřešily se příčiny, ale důsledky toho byly fatální. A propos, v tom, v čem někteří zástupci spolků vždy vynikali, byla masážní schopnost ovlivnit davy v názoru a tak nezbyl čas na vlastní železničáření a nebylo těžké vštípit železniční veřejnosti názor, že vozidla zmizela proto, že nastalo zlé prostředí a mohou za to ostatní. Alibismus a výmluvy nebraly konce, ale nikdo tomu nechtěl věřit. S nástupem anonymních elektronických diskusních fór se tato problematika stala obecnou žumpou, kde hladinu stojatých vod většinou rozvířili ti jedinci, kterým tzv. ujel vlak a nově se vrhli na ta diskusní fóra nebo na pseudonovinařinu.

A co na to KŽC? My jsme se objevili jako první pionýři v oboru železniční nostalgie a v muzejnictví a učili jsme se od píky, jak se to má dobře dělat, aby to fungovalo a vydrželo. V době, kdy se někteří začali utápět v pseudovizích, plácali se po zádech a utvrzovali se v tom, jak jsou dobře ustrnulí a jak jsou kvalitní a jedineční, u nás se započalo tvrdě makat a dřít na záchraně železničního muzejnictví. Vidouce ten vývoj, řekli jsme si pomyslně: „a dost“! Tahle země s tradicí značek ČKD, Studénka, Královopolská atp. si zaslouží více, než být němým svědky toho, jak se to začíná šidit, zdůvodňovat a jak začíná nově se profilující obor železniční nostalgie a muzejnictví ztrácet. A tak jsme zasáhli tím, že jsme se rozhodli jít vývoji naproti, nedělat chyby, které jsme viděli kolem sebe. Sám trh a realita nás dohnaly jít cestou neprozkoumanou a neprobádanou: prezentovat kvalitu, začít zachraňovat vozidla, postavit tvořící se obor železniční nostalgie na nohy a pomoci mu. Paradoxně (ha, ha, ha) nám byly za vzor dávány vybrané spolky, které dnes už neexistují nebo subjekty, které se plácají na místě, dřou bídu s nouzí – no, umíte si představit, že bychom byli takhle naletěli na vábničky modernosti a nechali se strhnout průměrným a hlavním proudem a nedokázat pak to, co přinesla třetí dekáda? !

Třetí dekáda v letech 2005-2015 a co KŽC?: Trh se pročistil, zůstali silní hráči, kteří měli vize a schopnosti zajistit svým vizím životaschopnost. Některé spolky se transformovaly na sběratele kovového šrotu; čím víc drážních vozidel, pokud možno zchátralého stavu, tím líp. Profilovaly se spolky s výrazným zaměřením a ti všeobjímající se staly průměrnými. Někteří zvládli stát se dopravci, jiní na to neměli a museli pod křídla ostatních. Spolky se kastvovaly, hodně jich zaniklo, protože neměly buď pro koho jezdit, nebo za co jezdit nebo s čím jezdit. Došlo k výrazné profesionalizaci a na trhu zůstalo pár silných hráčů, kteří pomáhají těm slabším, resp. tito hledají pod jejich ochrannými křídly spásu. Silné řeči 90. let už dávno nestačí a hrdopyšnost 00. let taktéž není dostačujícím nábojem pro zachování vlastní svébytnosti. Nostalgie se rozdělila na lídry, kteří táhnou a na své následovatele. Ti lovení z 90. let a z 00. let, do kterých se rádi dlouhodobě strefovali anonymní uživatelé diskusních skupin i ti nekritičtí obdivovatelé tohoto období, se stali sami lovci a z lovců se stali lovení. No a také se objevil fenomén generačního problému, některá IČ nemají komu předat své muzejní sbírky.

No a jak u KŽC? Tak takhle u nás ale ne! V této dekádě již dobře známá a zavedená značka KŽC se transformovala definitivně z cestovatelského občanského sdružení na zachraňovatele tratí v Česku. A lůně projížděčů se změnilo na personál regulérního dopravce, provozovatele dráhy a nově značka KŽC dorostla i na jednoho z garantů poctivosti české železniční nostalgie. Ano, KŽC se ve všem vymykalo zavedenému pojetí nostalgie; vždy jsme do podniku víc dávali a nasypali, než si z něj zpět brali. 10. -tá léta byla o tom, že mnoho správců, vlastníků železničních podniků, si víc bralo a někdy i vybralo všechno, než do nich dávali; KZC šlo opačnou cestou. KŽC stále investuje a myslí na budoucnost. Mnozí skončili, zanikli, ztroskotali na neexistenci smysluplné vize, nedokázali si najít své místo pod sluncem na trhu. My jsme se snažili z chyb ostatních vždy poučit a tak jsme se stali předním nezadluženým dopravcem a věrným prezentovatelem železniční nostalgie na trhu a začali udávat tempo a holt nastavili pravidla vnímání, co vše se v muzejnictví může a co už je za hranicí jeho věrohodnosti. Naše standardy s odstupem 2-3 let přebírají další a další subjekty. Rozjezdili jsme tratě, zavedli nostalgické a výletní vlaky, pomohli renesanci zvláštních vlaků, které jezdí pravidelně.

Kdo chce obstát, musí se snažit, být poctivý v myšlence a zralý na to, aby ustál být vůči svým objednatelům čitelný, ušlechtilý ve výraze a profesionální v konání. A samozřejmě dobrý a přesný v akci samotné.

Novinky musíme zvažovat; místo středně velké české dopravní firmy je jinde, než místo společku, spolku či ops-ky, snažit se musíme ve specialitách, ve zvl. vlacích, ve vlacích s přidanou hodnotou, v prezentaci různých značek vozidel napříč segmentem, prezentovat osobitost podání s puncem kvality značky KŽC i ostatních slušných vlastníků historických vozidel. Napříč trhem, bez ohledu na vlastnictví. A odhlédnout od názorů tzv. „meastreamu“.

Celkem jsme zachránili 36 železničních vozidel, z nichž jsme 3 odprodali a 33 jich vlastníme a provozujeme je. Dobrý švunk, co nemyslíte? A pro železniční muzejnictví uznatelná přidaná hodnota pro jeho budoucnost jako oboru.