Železniční doprava

O poctivosti železnice a nevlídné modernizaci

17.1.2022 Praha

Přišlo do redakčního koše aneb zkušenosti cestujícího s vlaky KŽC v roce 2021. Rádi se s vámi, milí čtenáři, podělíme o postřehy jednoho z vás.

„Vzít rodinu a jet na výlet vlaky provozované KŽC a k tomu ještě všude moci využít jízdné PID, to jsou dvě veličiny, které dopředu slibují velký zážitek za málo peněz! Jezdím moc rád Kokořínským i Lužickohorským rychlíkem; ta jízda s rodinou s vámi, to byl pro mě návrat do dětských let, kdy si během cesty užíváte pohled z otevřeného okna na rozmanitou krajinu a v popředí slyšíte dunět silnou lokomotivu. V podstatě návrat do doby, kdy dráha měla své kouzlo.

Zjistil jsem, že KŽC je takovým "posledním mohykánem", kde jde "okénka" otevřít a mít z jízdy vlaku zážitek. Užil jsem si to. Dnes si okna v tzv. moderních vlacích ani neotevřete, všude klimatizace, která v létě nefunguje a paříte se ve vlaku a v zimě fouká studený vzduch. Nádraží prázdná a život v nich není, vše řízeno dálkově - inu, moderní doba si to asi žádá. A je to skutečně to, co jsme chtěli?

Ačkoliv by se to z mých poněkud nostaglických řádků mohlo zdát, nejsem důchodového, ani předdůchodového věku, ale v podstatě čerstvý třicátník :) Ta doprava na železnici se ale i za těch posledních 20 let, kdy jsem jezdil jako kluk, hodně změnila. Dříve bylo nádraží "živým organismem". Spousta zaměstnanců - od výpravčího přes pokladní až po uklízečku. Když Vám vlak ujel nebo jste naopak přišli moc brzy, zavítali jste do nádražní restaurace na kávu, pivo či něco dobrého k jídlu. Pamatuji na středočeskou stanici Zdice. Dříve místo, kde se to lidmi jen hemžilo. Železniční zaměstnanci, restaurace, trafika, v podstatě vše při ruce. Dnes? Trafika pryč, restaurace pryč, prapor zaměstnanců tu drží už jen pokladní, všude nepořádek, povalující se odpadky, zima a nevlídno. A takových stanic bohužel přibývá. To je vývoj kupředu nebo je to pokleslý ústupek zpět v kultuře cestování?

Přestože souhlasím, že modernizace je nutná – žijeme v 21. století, lidí demograficky ubývá a železnice už nepojme sto tisíc zaměstnanců, ale kde jsou vlastně ty hranice normálnosti, přirozenosti a správnosti? Ale s některými způsoby modernizace železnice u nás se prostě neztotožňuji (myslím, že nejen já). Prázdná nádraží, bez jediného zaměstnance, kde jediný hlas slyšíte z dálkově ovládaného staničního rozhlasu, a to ne vždy. Ambice vše řídit dálkově – prý úspora zaměstnanců, tedy i peněz. Na druhou stranu třeba flexibilita řešení mimořádných událostí mnohem horší, než při obsazenosti dopraven.

Dalším trendem je takzvané "emhádéčkového" cestování. Přijdete, nastoupíte, jedete, vystoupíte. Nově „moderní“ zastávky v podobě betonové kostky, která vás v zimních měsících nebo za deštivého počasí či větru spíše vystavuje riziku nemoci, než že by vám nabídla komfort cestování. Naopak některé staré výpravní budovy se zázemím se nechají chátrat. Typickým příkladem mohou být Říčany. Dříve zde byl výpravčí, pokladna, květiny a hospoda. Dnes zde je zima, vandalismus, odpadky, sprejeři, polozavřená chátrající hospůdka, zavřené WC, všude mříže, beton a totální diskomfort a strach. Tohle že cestující chtějí nebo tohle chce stavební správa SŽ?

Asi bych se rozepsal více...proto jsem rád, že v dnešní době existují dopravci, jako třeba právě KŽC, kteří umožní v záplavě pendolin, railjetů a regiopanterů připomenout si kouzlo té "staré dobré" dráhy. Tedy té, kterou jsem jako malý kluk oblíbil a která po léta znamenala i něco jako nehmotné kulturní dědictví naší země.“

Identita autora je redakci KZC známa.