Železniční doprava

Jaký je smysl železniční nostalgie?

3.5.2012 Praha

Železniční nostalgie je označení, které jistě není úplně ideální. Ano, je tak trochu patetické i trochu neexaktní. Obsahuje v sobě vlaky i infrastrukturu, nerozlišuje mezi stacionárním muzejnictvím a téměř normálním provozem historických vozidel na veřejné kolejové síti. Neříká, kdo je tvůrcem jejího obsahu a kdo jeho uživatelem. Je mezinárodní a vedle historie v sobě obsahuje i další hlediska a hlavně: Historii neškatulkuje. Zkrátka jako pojem se občas hodí a těžko se dá něčím nahradit.

Co je ale smyslem železniční nostalgie? Existuje vůbec něco, jako její smysl? Dlužno říci, že ano, akorát, že budeme těžko hledat jeho jednoznačné formulování. Rozhodně by nebylo jednoduché a určitě by neobsahovalo jen racionální složku. Názory na tuto oblast se mezi lidmi z branže poměrně významně liší a jsou často i protichůdné. Každý, kdo je aktivní, má právo na svůj vlastní pohled na smysl konání, které už mnoha lidem ovlivnilo celé jejich životy. Proto by bylo dobré vzájemně respektovat každou autentickou vizi, která je užitečná, proveditelná a má perspektivu.

Nedávno se k nám dostal dopis jednoho našeho kolegy, ve kterém byla sdělena mj. tato jeho myšlenka: „Jde mě o železnici a její funkčnost pro lidi a s tím se zároveň uživit a ne si hrát s vláčky v měřítku 1:1, ať si okolí myslí co chce. To je totiž moc nebezpečné a krátkozraké“. Po jejím přečtení jako první člověka napadne – výborně, to zní správně. Přece železnici máme rádi všichni a všichni jí přejeme dobro. Její funkčnost pro lidi je rovněž velmi vysoká meta. Naopak, kdo si jen hraje a nehledí na své okolí, chová se špatně, protože zneužívá systém, který potřebuje pomoc, a ne nebezpečné a krátkozraké zneužívání.

Zkusme se však nad tím kategorickým výrokem zamyslet ještě o něco víc: V čem tady 23 let žijeme? V rozvinuté socialistické společnosti, nebo ve svobodné společnosti volné soutěže? Odpověď může být jistě jenom jedna. Proto nalézáme v části věty „funkčnost pro lidi a tím se zároveň uživit“ jistou, nezanedbatelnou a velmi nakažlivou zkratkovitost: Funkčnost pro lidi, je na železnici až finální výslednicí jistých vynaložených snah, které vedly k její celkové životaschopnosti a efektivitě. Všichni z praxe víme, že existují dva podmiňující faktory, které na v tomto dopravním oboru ovlivňují úplně vše a nezmínit se o nich prostě nelze:

1) vysoká finanční náročnost provozu, oprav a investic

2) z toho pramenící nutnost veřejné podpory železniční dopravy, coby veřejného statku, který slouží lidem

Mezi spokojeností lidí a „uživením se“ tedy vězí něco dosti podstatného. Ať už se zaměříme na téma nostalgického provozu historických vlaků, nebo rovnou na dopravní obslužnost v závazku veřejné služby, v žádném případě nelze tyto dva faktory bagatelizovat a tvrdit, že systém lze vybudovat pouze na spokojenosti lidí a schopnosti se tím uživit. Bez dvou výše jmenovaných bodů je to totiž neproveditelné a proto je jejich zmínění neopominutelné. Objemy finančních toků, nutné pro vytvoření, existenci a dlouhodobé udržení nostalgického provozu, a prostředky k vlastnímu uživení jsou nesrovnatelné.

Snad proto se nad oním výrokem pozastavujeme, protože se domníváme, že je škodlivý. Nebezpečné a krátkozraké je naopak dávat přeneseně lidem iluzi, že železnice je perpetuum mobile, které je zjednodušeně schopné existovat pro ně, aniž by se zmínila její dlouhodobá vnitřní stabilita a náročnost komplikovaného zabezpečení všech potřebných systémových vazeb. Myslíme si, že právě tím, že jsme v KŽC vytvořili ucelený, provozně, technicky a finančně stabilizovaný systém, že jsme udělali pro naše zákazníky, (tedy pro lidi, kteří mají železnici rádi) nakonec nejvíc.

Ten náš nejmenovaný kolega si asi ve své vnitřní idealistické představě myslí, že někde organizuje základní dopravní obslužnost, ale ve skutečnosti neprovozuje nic jiného, než ztrátové - a tedy dlouhodobě těžce udržitelné vlaky železniční nostalgie (notabene s externě pronajatými vlakovými soupravami). Z tohoto důvodu nám přišlo jeho moralizující sdělení, nesoucí znaky populismu, jako dosti irelevantní. V KŽC Doprava máme vlastní představu o funkčnosti železnice pro lidi. Jestli se osvědčila, nebo ne, o tom jistě svědčí to, že již 6. rokem zvládáme profinancování plošně se rozvíjející nostalgické vozby vlastními silami včetně finančního pokrytí veškeré údržby. Můžeme si dovolit i nákupy dalších vlastních historických vozidel řady 8xx, což znamená zpravidla jejich záchranu před budoucí likvidací. Tím pádem má naše činnost svůj přesah i do muzejnictví. Když je potřeba a cítíme, že jsou naše cíle ohroženy, máme dost vnitřní síly se postavit i mnohem silnějšímu protivníkovi: státním úřadům a institucím, majícím občas zlovůli pohřbít železnici v tomto státě. Kdo jiný, než lidi je příjemcem těchto statků?