Železniční doprava

Rozhovor s ředitelem KŽC

15.12.2010 Praha

Sezóna železniční nostalgie 2010 prakticky skončila a tak nastal čas k zamyšlení se nad tím, co všechno se během ní odehrálo, co se nám podařilo a co ne, i co nám může v této zájmové oblasti přinést budoucnost. Příležitost jsme využili k oslovení ředitele KŽC, Mgr. Bohumila Augusty, MBA.

Jaká myslíte, že byla uplynulá sezóna KŽC?

Každý ať posoudí sám, ale z mého pohledu převažovala pozitiva, byť se nám letos opět nepodařilo zahájit nostalgický provoz na Kamenickošenovské lokálce. To mě mrzí hodně. V oblasti provozu jsme ale navýšili počet nostalgických vlaků o 34% oproti roku 2009. Historické soupravy pod hlavičkou dopravce KŽC Doprava letos odjely celkem cca 22 000 vlakokilometrů, což je bezkonkurenční hodnota mezi všemi nostalgickými dopravci u nás včetně ČD. Takhle hovoří naše čerstvá čísla. Díky nim má možnost dobovou atmosféru historických vlaků pravidelně konzumovat nejen už ustálená skupina železničních nadšenců, ale umožňujeme se s ní seznámit i novým lidem, kteří by jinak do tohoto segmentu pravděpodobně nezavítali. Naše územní pokrytí je natolik slušné, že šanci objevit naše vlaky má i spousta víceméně nahodilých cestujících z řad rodin s dětmi nebo klasických výletníků, kterým se náš spoj jednoduše hodil do jejich plánů. Příště se pak k nám vracejí a o to nám jde. My se snažíme sem ty nové lidi nejen dostat, ale i je tu udržet. No a ve finále z toho nemáme užitek jenom my. Těží z toho i ostatní, zvláštní, zejména nepravidelné historické vlaky vypravené různými subjekty okolo nás, protože lidem se tahle atmosféra líbí a pochopitelně chtějí stále něco nového objevovat. Pokud ve svých aktivitách nepolevíme, tak nám pravidelnost našich spojů spolu se zvyšující se hustotou našeho územního pokrytí dává naději, že v počtu cestujících docílíme dalšího růstu. Nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale když se nad tím zamyslíte, tak spokojenost cestujících, kteří si zamilovali železniční nostalgii stejně jako my, to je opravdu značně silná motivace. V oblasti Nostalgie se tím nemůžete neřídit. Na druhou stranu nezakrýváme, že taková věc, jakou je naše vícečetná polopravidelná nostalgická doprava, je velmi náročná finančně a bez podpory místních samospráv by v žádném případě nebyla možná.

Jak vlastně vypadá ekonomická stránka železniční nostalgie?

Především chci říct, že hospodaření našich společností i Klubu železničních cestovatelů se dlouhodobě pohybuje okolo vyrovnané úrovně. To považuji za obrovský úspěch, protože finanční náročnost údržby přestárlých vozidel při jejich téměř soustavném nasazování je enormní. Chtěl bych zde poděkovat všem našim obchodním partnerům za jejich podporu, bez které by naše aktivity nebyly možné. Veškeré příjmy, které nebyly spotřebovány v režijních nákladech, což jsou kromě nafty hlavně poplatky za dopravní cestu a mzdy našim několika málo stálým zaměstnancům, jdou do oprav a údržby. Neustále je do čeho investovat, takže ve chvíli, kdy zde máte volných X tisíc, je tu netrpělivý pořadník, kam je musíte nejpozději ihned vložit. Naše základní prostředky, což jsou naše vozidla a naše trať, si zkrátka stále říkají o své. Nicméně s tím počítáme, s tím jsme do toho šli a v oblasti běžné údržby a provozních oprav by nás snad nemělo nic překvapit. Pevně doufáme.

Jsou ale i jiné, než běžné výdaje na údržbu?

Ano. Ty bych rozdělil do dvou částí. První z nich jsou investice do záchrany dalších historických vozidel, se kterými soustavně a nadále počítáme a myslím, že je to zcela zřetelné a transparentní. Druhou je generální oprava naší Kamenickošenovské lokálky. Její zprovoznění je velkým během na dlouhou trať a na rozdíl od vozidel zde není možné postupovat postupně a plynule. Je to skokový proces, který vyžaduje mnoho víry a energie našich lidí, kteří na zdejším znovuzrození mají svůj osobní podíl. Je to i velmi ekonomicky náročné, protože jednak velké výdaje jsou spojeny s podudržovaností trati a ještě větší porce nás čeká při opravě zcela zdevastované výpravní budovy v Kamenickém Šenově. Teprve až splníme všechny požadavky, které na nás, coby na nového vlastníka, klade Drážní úřad, teprve pak může být na trati zahájen provoz. Zdůrazňuji, že lokálku opravujeme a financujeme čistě z vlastních zdrojů, bez jakýchkoliv vnějších dotací, což je velký rozdíl oproti většině našich ostatních projektů. De facto poskytovatelem té dotace jsme tu my a příjemcem je ta lokálka a tím i celý místní region. Jestli se nám konečně brzy podaří vše dotáhnout do vítězného konce, tak nám to vše trvalo pouze 3 roky. Od chvíle, kdy jsme trať převzali coby nový majitel do chvíle, kdy jsme splnili všechny požadavky na zahájení provozu. Myslím, že 3 roky by nebyla špatná doba, když si uvědomíte, co to z hlediska vnějších nároků může znamenat být novým majitelem dráhy. Když si současně také uvědomíte, v jakém stavu se ta trať a její okolí nacházely a jak nám z ní rok co rok před vlastníma očima užírá kousky zub času a nenechavci. Dnes je to ještě příliš živé, ale k tomuto tématu bych se do budoucna chtěl ještě vrátit, abych vám podrobně vysvětlil a ospravedlnil, proč vlaky nevyjely hned prvním rokem poté, co jsme lokálku převzali, ale až později.

Takže se můžeme těšit, že sklářská lokálka v příští sezóně už konečně vyjede?

Ubezpečuji všechny, že pro to děláme všechno, co je v našich silách. Nikdo, kdo není zasvěcen do podrobností, není stavu si uvědomit, co všechno to obnáší, abychom zde nostalgický provoz obnovili. Požadavky Drážního úřadu na uvedenou trať jsou diametrálně odlišné od toho, co stačilo do doby, dokud byla vlastníkem SŽDC. Byť platily stejné normy a pravidla hry, my musíme překonávat o 100% více reálných požadavků a nároků, než byla nucena SŽDC. Je to asi daň za to, když je na dráze u nás něco nestátního, to se pak do vás každý rád hned opře. My provoz na té dráze zdaleka nebudeme jen obnovovat, my jej musíme prakticky znovu vybudovat od nuly! A není tu jen provoz, je tu i starost o budovu a to je něco, co u nás nemá obdoby. Z prostředků našeho subjektu, zaměřeného hlavně na nostalgii a muzejnictví, který před čtyřmi lety ještě pomalu ani neexistoval, musíme financovat z prostředků vydělaných vlastním podnikáním záchranu celého jednoho kompletního nádraží. Po celé jeho stavební stránce. Musíme mu znova vdechnout život. Čtyřpodlažní výpravní budova v Kamenickém Šenově vůbec není malá a investiční náročnost její rekonstrukce bude opravdu neskutečná. Přitom to vše se odehrává v odlehlém regionu, kde je turismus v plenkách a teprve čeká na svoji místní podporu. To si uvědomujeme, ale inspiruje nás to.

Prý jste naopak Šenovskou lokálku pohřbili?

To může říct jenom někdo, koho nezajímá, co za tím objektivně stojí a jen se za každou cenu snaží říct svůj jedovatý, dogmatický názor. Znova zde jasně a zřetelně říkám, že na sklářské lokálce jezdit chceme, protože to považujeme za naše poslání. Jednou jsme jí koupili, tak se o ni také postaráme. Přece to, že dva roky nevyjely vlaky, neznamená, že nevyjedou později? Rád bych, aby toto bylo pochopeno a respektováno. Kromě těch požadavků, které jsem už zmiňoval, jsou tu i ty výdaje a ty jsou opravdu doslova astronomické. My jsme si je prostě museli rozložit do času. Notabene, byl jste se tam podívat teď? Je tam momentálně bohužel už pár dnů sníh, tak asi teď nic neuvidíte, ale až sleze, zkuste se projít okolo trati, jestli vám nepřijde něco nového! Myslím, že je to opravdu něco zásadního…. Nechte se překvapit… Rekapituluji, že to všechno nezáleží jenom na nás, ale jako zodpovědná osoba vám mohu říci, že pokud to na nás záležet bude a to doufejme, že ano, tak se na naší lokálce jezdit bude a my v KŽC všichni věříme, že to bude už hodně brzy.

Takže žádná cyklostezka ani nějaký tunel ve prospěch KŽC?

Žádná cyklostezka nepřichází v úvahu. Naopak v našem výhledovém plánu je protažení trati až nahoru k Panské skále. Odtamtud pak vede cyklostezka po tělese bývalé dráhy až do České Lípy, ano to je pravda, ta tam je. Je to sice velmi výhledový plán, ale v cestě mu nestojí teoreticky nic jiného, než zase jen ekonomická stránka věci. Když se bude dařit, dojde jednou třeba i na to. V KŽC si to všichni přejeme. Jo a ptal jste se na tunel? Tak to jste mě rozesmál. Celá Kamenickošenovská lokálka je jeden velký ekonomický průšvih. Jde o majetek se „zápornou hodnotou“, který nám bude trvale generovat neustálé ztráty. Tady není co vytunelovat. Její potenciál spočívá jen v opakované náročnosti na výdaje a sebevětší provoz na ní nikdy nikomu neumožní návratnost investic, které do ní nyní vkládáme. Počítáme s tím, že v budoucnu budeme samozřejmě dotovat každou jízdu, každého cestujícího, který se zde projede. Není to nic, co by nás teď překvapilo, jsme s tím smíření. Budeme tím dotovat celý cestovní ruch v Kamenickém Šenově a v České Kamenici a tím jim tam v podstatě „nosit peníze“. Snad to ta města jednou ocení; alespoň v budoucnu, když už ne hned.

Jaký je vlastně hlavní rozdíl mezi KŽC a jinými subjekty v nostalgii?

Podle mého názoru je v tom, že my podnikáme a otevřeně o tom mluvíme. Nestydíme se za to. Sice nevytváříme zisk, ale - podnikáme. Přesněji řečeno, jelikož se z hlediska podstaty našeho podnikání jedná o investice, tak zisk vytváříme, ale obratem jej celý investujeme jen a jen zase do záchrany železniční nostalgie. Nejen do vozidel a do lokálky, ale i do vybraných zvláštních projektů pro veřejnost, kde je to naším širším zájmem a samozřejmě také do podpory našeho občanského sdružení Klub železničních cestovatelů. Naši cestující to, že podnikáme, nijak zvlášť nepociťují, protože ceny jízdenek se v našich vlacích pohybují v tržní relaci tak, abychom o ně nepřicházeli. Další rozdíl je asi v tom, že celkový objem našich aktivit není na poměry zdejšího nostalgického subjektu zrovna nejmenší. Jezdíme opravdu hodně vlaků, ročně v průměru okolo 280! V sezóně není výjimka, že o víkendu vyjede najednou až šest našich vlastních vlakových souprav a k tomu ještě další, kde jsme třeba jenom dopravce. Jdeme si zkrátka svojí vlastní cestou, máme svůj specifický cestovatelský přívlastek - náš Klub, coby občanské sdružení a součást Klubu českých turistů. To nás typicky charakterizuje. Na tomto zaměření nebudeme do budoucna nic měnit. U nás v Klubu vyrostly jak generace šotoušů, tak i železniční nadšenci, z nichž někteří dnes soukromě realizující svoje vlastní železničně podnikatelské aktivity. Po stránce údržby se od našich kolegů většinou odlišujeme tím, že našim vozidlům dopřáváme servis na velkých odborných pracovištích, nikoliv že bychom se ve větší míře snažili je opravovat ve své vlastní režii, svépomocí či na koleně. To je názorný příklad našeho komerčního přístupu. A jak vidíte, funguje to. Správkárny volíme podle poměru ceny a kvality odvedené práce. Svojí roli hraje i čas. Pro nás je vždycky dobré mít vozidlo opravené rychle, byť třeba i za o něco vyšší cenu. Máme celou řadu nasmlouvaných výkonů a z toho plynoucí závazky a nemůžeme si dovolit uprostřed sezóny nechat vozidlo stát třeba měsíc v neschopnosti. Je jedno, jestli patří přímo do výkonu nebo plní pouze záložní funkci. V poslední době si na naše partnery v této oblasti rozhodně nemůžeme stěžovat. Když to celé shrnu, tak to naše specifikum by se asi dalo zjednodušeně charakterizovat tak, že my jezdíme proto, abychom vydělali, uživili se, přinejmenším pokryli náklady této primární aktivity. Opačný princip je založen na tom, vydělat prostředky jinde a zde je „utratit“ nostalgickým ježděním. Touto cestou my vědomě nejdeme. Jezdíme, abychom vydělávali (na opravy) a ne abychom vydělávali, abychom jezdili (s nutným otazníkem, kde pak brát na opravy).

Přesto je vám občas vyčítáno, že svým obchodnickým přístupem kazíte klima v Nostalgii.

Ano, o těchto názorech víme, ale my samozřejmě ten pocit nesdílíme. Proč bychom měli tento názorový proud přijímat?. Je to otázka přistoupení na tuto věc a smíření se s ní. Máme zde kapitalismus a nikdo nemůžeme od nikoho očekávat žádné milodary. Kdyby to dlouhodobě platilo a mohli jsme se z milodarů rozvíjet tak, jak si sami přejeme, určitě bychom se na ně zaměřili. Jakékoliv přiživování se svými vozidly na zdejších majoritních dopravcích není metodou naší práce a my dobře víme proč. Chceme být nezávislí a mít volné ruce pro všestranný a perspektivní rozvoj našich firem v oblasti Nostalgie. Abyste dnes mohli nabídnout lidem nekonvenční, unikátní způsob trávení volného času, musíte být ekonomicky obezřetný, protože zde příliš nepůsobí faktor opakovanosti. Jinak to směřuje ke ztrátě. Abyste mohli ročně zachránit před šrotací 2-3 všeobecně oblíbená vozidla, musíte si na ně také někde našetřit, vydělat, vytvořit zisk. Jinak je nemáte a ona v těch kovošrotech skončí. Abyste je byli stavu v tak velkém počtu, jakým v KŽC disponujeme, trvale udržet v provozu, musíte opět vytvářet finanční zdroje, rezervy, opravné položky. Jinak máte 17 vozidel strčených ve stodole. No a to samé víc, než kde jinde, platí i o Šenovce. Domnívám se, že pocit kažení toho klimatu vychází z neochoty některých lidí přistoupit na samotný fakt komerčního přístupu k Nostalgii. Jestliže máte jisté, nemalé ambice, musíte vždy myslet dopodrobna nad vším. A to dnes na prvním místě znamená nad ekonomikou a to navíc hodně dopředu. Jinou věcí je pak případná apriori nedůvěra v nás, ale s tím já bohužel nic neudělám.

Zmínil jste vozidla. Jak se to dělá mít 17 provozních historických vozidel a přitom nebýt organizační jednotkou Českých drah?

Těžce. My jsme si všechno vybudovali sami doslova na zelené louce. Není to tak dávno. Před nějakými 5 roky jsme teprve začínali formulovat své sny a smělé plány. Přetavovat je do prvních konkrétních představ. Disponovali jsme velmi odpovídajícím vzděláním a solidní praxí v oboru. Na základě těchto faktorů jsme si následně postupně tvořili vlastní, specifické know-how a na tom dnes výhradně stavíme. Úplně na začátku jsme se především rozhodli, že nebudeme pohrdat podnikáním. To byl zlomový okamžik pro naše další směřování a rozhodně jej nelitujeme. Založili jsme svá s.r.o. a brzy jsme díky určitému nevelkému základnímu kapitálu, který jsem osobně do společností vložil a díky pár půjčkám, které jsme posbírali mezi naším početným členstvem a sympatizanty, využili v Čechách a na Slovensku neopakovatelné příležitosti k získání našich prvních motoráčků. Okamžitě jsme je nasadili do polopravidelného provozu, jehož zavádění je jednou z našich základních priorit. Zakázky postupně přibývaly nejen v oblasti provozu, ale i v ostatních obchodních činnostech našich společností, se železnicí souvisejících. Ekonomika běžela bez problému a tak se rok co rok daří nakoupit další vozidla, jinak určená k odstavení a sešrotování. Zkrátka všechno, co v KŽC máme, jsme si museli za nemalé prostředky koupit a ne, že by nám to někdo věnoval nebo to na nás nějak s výhodou převedl. Sumu nákupních cen za všechna naše dávno účetně odepsaná vozidla a za podudržovanou trať jako bonus k tomu nechtějte ani vědět, je naprosto a zcela horentní. Jediný důvod proč to všechno děláme, je pouhopouhé nadšení. Můžete mi to nevěřit, ale se s tím já nemohu nic dělat. Naši přátelé, lidé kolem motoráčků a lokomotiv, z klubu i naši další sympatizanti, díky kterým celou tu naší věc neustále posouváme dopředu, vám to mohou potvrdit. Zeptejte se jich. Žene nás to dopředu všechny společně.

Jak si vysvětlujete různé útoky proti Vám na diskusních fórech týkajících se železnice?

Předně chci říct, že my s nikým nebojujeme. Jestli u někoho ten dojem vznikl, rád bych vzkázal, že naším prioritním cílem je starat se sami o sebe, rozvíjet svoje vlastní aktivity a ne se účastnit osobních nebo skupinových sporů někde na anonymních diskusních fórech. Nepolemizujeme, jestliže to nemá smysl, protože víme, že každý má právo na svůj osobní názor, i když s ním nesouhlasíme. Když jsme osloveni osobně, tak na rozumné podněty reagujeme. Snažíme se vyhovět každému zájemci o dění u nás a zodpovědět vše na co se optá. Naopak na neosobní narážky od nás reakci nikdo očekávat nemůže. Většina přispěvovatelů na těch hromadných fórech se nás na nic neptá, jen oznamuje ostatním svůj názor o nás. My jsme lidé z praxe, musíme se opravdu především starat o naše každodenní problémy, o vlaky, o množství organizačních záležitostí. Náš jediný nepřítel je čas. Toho nemáme nikdy dost, nemluvě o tom, že čas je u nás například také synonymem koroze a opotřebení našich strojů a trati. Nepřátelské projevy určitě nejsou dobrou základnou pro zahájení dialogu. Jestli nás někteří lidé z našeho oboru nemají rádi, tak je to podle mě prapůvodně způsobeno asi díky neochotě přijmout celou filozofii našeho komerčního přístupu k zachraňování, údržbě a provozu coby moment, který se jim zdá s Nostalgií pravděpodobně neslučitelný. To je jediný vážný důvod, který mě napadá. Snad ještě jedině závist, ale já si myslím, že situace v této oblasti se dnes už částečně zlepšuje, zejména tehdy, když ti lidé vidí, kolik jsme toho zachránili a že udržujme všechno nadále v provozu. No, a jestli jsem někomu osobně nesympatický, tak to je mi líto, ale za to se těžko omlouvá. Vzpomínám, kolikrát se nás někdo z obvyklých chatových diskutérů zeptal proč vlastně Šenovka letos a loni nejezdila? Ani jednou! Přitom kontakt na nás existuje, je veřejně známý. Máte ho zde, na našich webových stránkách.

Výzva ke spolupráci na zamezení rušení tratí také měla spíš negativní ohlas.

Ano, to je bohužel pravda, ale naším cílem je jen skutečná podstata věci. Nechceme zhoršovat vztahy mezi námi a jednotlivými spolky. Jen nám přišlo opravdu líto, že se nás do toho nevložilo víc najednou. Nakonec to bylo jen na nás šesti, ostatní se toho prostě neúčastnili a to je holý fakt. A těžko spekulovat, co je k tomu vedlo. Už se k tomu nechci vracet. I v šesti jsme naštěstí vykonali docela dost slušné množství práce a tu teprve uvidíte. Je to naše práce, nás šesti, kteří se do toho vložili a obětovali se. Byli jsme ochotni sjednotit úsilí a maximálně spolupracovat na společném zájmu se všemi. Jestli to vyznělo tak, že jsme se tím spolků naopak dotkli, tak to mě samozřejmě mrzí. Chci všem zaručit, že naše úmysly jsou ryzí a jde nám čistě o meritum věci, tedy záchranu co největšího objemu železniční minulosti do budoucna. Napomoci částečně překlenout dnešní „barbarskou“ dobu a uchovat, co nejvíc z toho, co ještě jde. To je náš svět, tím se dennodenně systematicky zabýváme.

Co Vás letos vůbec nejvíc naštvalo?

Věci, proti kterým nemáte obranu. Lidská hloupost, závist, malost, omezenost. Nekonstruktivní přístup a demagogie. Když máte sám snahu být při řešení věcí aktivní, tak tím pak o to víc trpíte. Bohužel těmto vlastnostem se prostě občas nevyhnete, ale tak to v životě chodí. Pak mě také vzaly i letos opakované nájezdy vandalů na naší lokálce, kde rok co rok sčítáme škody za krádeže a všeobecný vandalismus. A nehodlám spekulovat, jestli z něj pak někdo má nebo nemá radost, to po mě nechtějte. Na tuto úroveň nejsem ochoten se snížit. Bohužel kolem naší soukromé dráhy je divoký kraj, i když vlastně kdoví, jaké by to bylo jinde.

A co vám naopak udělalo největší radost?

Jednoznačně uvedení do provozu dalších dvou našich vozidel a to loďáku M 262.1117 a jak říkáme - hospody na kolejích, čili Bixovny. Stosedmnáctku jsme doslova zachránili před šrotem, protože měla stupňující se technické problémy, které by u ČD brzy znamenaly jistotu jejího odstavení. Měla opravdu namále. No a Bixovna, to je v KŽC taková naše klubovna, kde se scházíme a je nám v ní dobře. Bylo na ní vykonáno obrovské množství práce. Dalo to fušku, ale výsledek myslím nevypadá nejhůř. Jsem rád, že se nám podařilo najít partnera v podobě solidního menšího českého pivovaru v Nymburce, který nám s její přestavbou pomohl a také mě těší, že mezi sebou máme perfektního člověka, který se provozu hospody natrvalo ujal.

Počítáte nadále se záchranou dalších historických vozidel?

Ano, tímto směrem se u nás díváme soustavně, protože pochopitelně rozvíjející se trh nostalgické vozby vyžaduje i větší počet vlaků a tedy i vozidel. Jedno velmi příjemné překvapení chystáme už na začátek roku 2011. Nechte se překvapit, myslím, že to bude stát za to! Musíme ale soustavně dávat stranou značné prostředky na rekonstrukci Šenovky, takže o to méně pak můžeme zachraňovat vozidel. Snad se ale dostane na všechno. Naše možnosti rozhodně nejsou neomezené, a jak jsem už zmínil, řídíme se především vyrovnaností našich rozpočtů.

Děkuji za Vaše odpovědi.

Není zač a prosím všechny v nostalgii, důvěřujte nám a dívejme se všichni na věci pozitivně. My jsme tu pro Vás. S úctou, tradicí a láskou.