Železniční doprava

Lokálky Roudnicka a Kokořínska zažily svátek

20.9.2010 Roudnice nad Labem

Tento víkend uspořádal Klub železničních cestovatelů spolu s KŽC Doprava s.r.o. pro své členy, své obchodní partnery i pro běžné cestující akci, skládající se jednak v sobotu ze série jízd zvláštních osobních vlaků na podřípských lokálkách u příležitosti programu Roudnického vinobraní a v neděli pak jízdu v podobě kapacitního, dálkového motorového rychlíku typu Plzeň – Liberec ze sedmdesátých a  osmdesátých let, jedoucího po více tratích.

Po odjezdu následoval zrychlený přesun vlaku do Roudnice nad Labem, centra oslav Roudnického vinobraní. Mnoho účastníků jízdy, v tomto úseku zejména z řad klubového členstva se neubránilo nutkání vychutnat si nové pocity z pobytu v citlivě adaptovaném restauračním voze Bixovna a velmi záhy si začali uvědomovat jeho přednosti. Jízda až trochu příliš utíkala. Většině šlo v podstatě o to, být první, kdo v novém voze ochutná poctivou chuť točeného Postřižinského ležáku za jízdy. Někteří šli ještě dál a ocenili dokonale komfortní jízdní vlastnosti tohoto vagónu, jak na vlnkách mezi Novým spojením a Bubenčí, tak na hladké koleji koridoru, za kterými se skrývá množství práce. Především velmi náročná renovace jeho hrubé stavby, kterou prodělal v minulém zimním období. Ta spočívala ve výměně, opravě a seřízení jeho podvozkových skupin především kol a tlumičů i mnoha dalších komponentů, jako jsou podélníky, čelníky atp. Vůz se po koleji pohyboval lehce, s gracií, prakticky jako Pendolino a v očích mnoha nadšenců ještě lépe.

Na programu sobotních jízd byly pendly mezi Roudnicí a Straškovem (3x), resp. Budyní nad Ohří (2x), kde vlaky byly vedeny jako zastávkové a plnily i základní funkci návozu a odvozu lidí na/z vinobraní. Opakovanost jízd skutečně navodila krásnou iluzi pravidelného provozu z dávných let, kdy tamní lokálky žily podstatně intenzivnějším životem, než je tomu dnes. Jaká bude jejich blízká budoucnost, na to radši ani nepomyslet... V Budyni mohli cestující využít návaznost na nostalgickou autobusovou dopravu za turistikou a poznáním. První jízda do Budyně a zpátky plnila částečně i oficiální úlohu z hlediska objednatele, města Roudnice na Labem, vlaky byly přeplněné k prasknutí, čtyři vozy s bídou stačily náporu lidí. Naopak předposlední obrat, romantická jízda do Straškova za soumraku stejně jako ještě jeden, úplně noční „flamendr“ s návratem do Roudnice ve 21:38 už měly ryze nostalgický charakter, kdy plně osvětlená a na dnešní poměry téměř monstrózní souprava, hlučně se pohybující utichajícím podřípským krajem, působila až impozantně. Míra obsazenosti míst už sice částečně poklesla, nicméně kdo si chtěl opravdu užít, jel právě těmito vlaky.

Nedělní program měl již odlišný charakter a v podstatě se jednalo o klasický zážitkový vlak typu Víkend s motoráčkem, směřující za svým cílem po různých tratích. Jediný rozdíl oproti tradičnímu pojetí byla právě nemalá délka vlakové soupravy. Ta se vydala z Roudnice do Lovosic a odtamtud dvojitou úvratí přes Litoměřice horní a tzv. Žalhostickou spojku (osobní dopravou již dlouhodobě nevyužívanou) po dvojkolejné trati do Mělníka. V těchto chvílích se mezi střízlivějícími nadšenci na palubě vlaku hojně diskutovaly různé zajímavosti, například i takové „detaily“, jako že právě loďák číslo 117 je momentálně možné spatřit na síti SŽDC coby jediné „svobodně se toulající“ a nečekaně spatřitelné vozidlo řady 831 mimo okolí Klatov a Šumperka.

Jízda mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví po dlouhé a velmi romantické lokálce číslo 076 přes Lhotku, Mšeno a Skalsko se stala zlatým hřebem dne. Trať lemovaná překrásnou krajinou Kokořínska, svou pohnutou historií i řadou dochovalých železničních artefaktů, způsobovala všeobecné nadšení. I pro samotnou lokálku to byla nevšední událost. Křižování soupravy ve Skalsku s řadou 814/914 v režimu D3 vyžadovalo hlídat si i takové věci, jako jsou staniční námezníky. Opodál, v kopřivách stojící vrak M 120.324 jen bezmocně pozoroval čilý dopravní ruch ve stanici. Vynikající zážitek tato lokálka skýtala opět pro ty, kteří věděli, proč zůstávají ve vozech řady 020.

Charakter vlnité trati a rychlost okolo 50 km/h způsobovaly u těchto vagónů dva specifické a velmi oblíbené jevy. Jednak dlouho očekávané rozhoupání skříní vozů na nerovném, léta dvouosými vozidly sužovaném svršku, způsobující u někoho až eufórii a jednak velmi hlučný chod přes široké spáry mezi kolejnicemi, doprovázený charakteristickými chřestivými zvuky, přicházejícími z podvozků k sobě spojených Balmů. Zase něco pro labužníky… Naštěstí restaurační vůz Bixovna byl vytvořen opravdu pro lidi, takže půllitry stojící ve speciálních, přesně za tím účelem zkonstruovaných jamkách ve stolcích, prošly zkouškou ohněm bez úhony.

V úseku mezi Mladou Boleslaví a Nymburkem bylo zase možné si vychutnat jízdu devadesátikilometrovou rychlostí po jednokolejné, neelektrifikované trati 071, která je ještě stále plná mechanických zabezpečovacích zařízení, jejíž dopravny jsou všechny plně obsazeny výpravčími a jejíž svršek je ve vynikajícím stavu. Představa dálkového motorového rychlíku ze 70. let, řítícího se plnou rychlostí rovinatým krajem, zde opravdu naplno ožila. Konec jízdy se po úvrati v Nymburce odehrál v depu KŽC v Lysé nad Labem zpestřen současným sjezdem s řadou M 286.1 z pravidelného nedělního výkonu na Pražském motoráčku.