Zemí rozhleden LXXXVI: Vochlice u Lubence

Zemí rozhleden 24. února 2018 Lubenec

Krátce po půl desáté dopoledne se na zastávce Lubenec zastávka sešla s organizátorem skupinka 7 účastníků. Mrazivý den nikoho s přítomných neodradil a tak jsme se hned mohli vydat do centra obce, kde v prodejně skla firmy SKLOART jsme si vyzvedli klíče od rozhledny a kostela. Prodejna rovněž nabízí i turistické suvenýry a tak si každý vybral svůj suvenýr z dnešní cesty. Pak jsme se vydali po silnici po žluté značce za obec Lubenec do malé vísky Lybině. Odtud jsme začali stoupat k rozhledně Vochlice, která leží v nadmořské výšce 449 m. Organizátor posloužil jako klíčník a rozhlednu přítomným účastníkům odemkl.

Tato krásná kamenná rozhledna s názvem Vochlice je skutečně unikátem. Rozhledna je vysoká 15 m a byla pravděpodobně vybudována během roku 1881 z popudu lubeneckých turistů a je tak jednou z nejstarších dodnes stojících rozhleden, na jejíž výstavbě se podílel turistický spolek. Od poloviny 20. století byla rozhledna zcela ponechána svému osudu a zapomenuta. V době, kdy ji objevil Jan Nouza, legendární „rozhlednolog,“ asi málokoho napadlo, že by existovala šance na její opravu. Ale přeci jen ano. V roce 2007 se rozhledny ujalo sdružení Za záchranu kostela sv. Jiljí, které počalo rozhlednu opravovat. A tak byla dne 28. srpna 2010 rozhledna slavnostně znovuotevřena a slouží turistům dodnes.

Po kochání se výhledem do kraje jsme seběhli po stejné cestě dolů a organizátor opět odemkl tajuplné dveře, tentokráte od kostela sv. Jiljí v Lybini. Zde postupně vzniká vitrážové muzeum. My jsme kostel zastihli při rekonstrukci. I tak to byl ale pěkný zážitek. Poté jsme se vrátili zpět do Lubence, kde jsme chtěli poobědvat a ohřát se, léč žádnou restauraci s kuchyní jsme i přes dotazy u místních neobjevili (žádná tu není). V místní samoobsluze jsme však dostali typ na pohostinské zařízení s názvem Včelín. Velmi nás potěšil zajímavý interiér i pivo značky Žatec a Bakalář. A k snědku taky něco malého bylo. Paní hospodská nám k tomu ještě pustila právě probíhající hokejové utkání v rámci ZOH, takže jsme se jen těžko odsud zvedali, když zde bylo příjemné teplo, něco k snědku i pití. No nic, plánovaný odpolední program přeci neodřekneme, to je jasné, a tak po 14. hodině jsme se vydali po silnici přes vísky Řepany a Ležky na skalní útvar Kapucín. Před ním jsme ještě prozkoumali „řopík“ i zevnitř, který se nacházel hned vedle cesty. Ze skály byl zajímavý pohled dolů na silnici č. 6, vedoucí z Prahy do Karlových Varů i na trať č. 161, vedoucí z Rakovníka do Bečova nad Teplou. Čas již kvapil, takže jsme zase rychle seběhli dolů a z osady Ležky šli po polní cestě přes pole k lesu, kde se nachází skutečně romantická lesní vlaková zastávka se stejnojmenným názvem Ležky, kde je jen sypané nástupiště a betonová čekárna. Ani lampu zde nenajdete. Musí to být zajímavé tady čekat za tmy v sychravém počasí na vlak…

Přesně v 16:09 se přihnala zdejší lokálková střela v podobě sólo motorového vozu řady 810 a v ní vyděšený vlakvedoucí, říkající, že takovouto frekvenci tahle zastávka zcela jistě nepamatuje. Ve vlaku jsme se postupně rozloučili. Každý se vydal jiným směrem domů. Už se zase těšíme na další skvělý výlet za rozhlednami České republiky.  

zapsal: Ing. Lukáš Verner