Vycházkové toulky

Turistika 10. září 2016 Loděnice

V sobotu 10.9. 2016 jsme se sešli v počtu devíti účastníků v 9:45 hod. v motoráku Regionova na nádraží Praha Smíchov, abychom se jím vydali do obce Loděnice. Naštěstí jsme na nástupišti byli včas, takže po příjezdu dvouvozové „Regíny“ jsme stihli rychle zaujmout volná místa, neboť vlak se rychle zaplnil, takže cetující co přišli na poslední chvíli, tak se museli spokojit se stáním v uličce.

Předpověď slibovala pěkné a teplé počasí. Vlak naštěstí dorazil bez zpoždění do Loděnic. Z loděnického nádraží jsme šli nejprve cestou podle kolejí a sledovali značku „hornická kladívka“, která byla nastříkána na sloupcích osvětlení a měla nás dovést k našemu prvnímu cíli – Hornickému museu „Chrustenická šachta“. Prošli jsme podchodem pod dálnicí a dostali se do obce Loděnice, proslulém výrobou gramofonových desek. Bohužel exkursi v Gramofonových závodech GZ Media nelze zajistit, vedení firmy žádost o exkursi zamítlo. V Loděnicích se k nám přidala ještě jedna účastnice se dvěma malými dětmi, která přijela autem od Horních Beřkovic a vlakem by to již nestihla. Z Loděnic jsme vystoupali podél silnice do Chrustenic, a zde se nám podařilo najít areál bývalé chrustenické šachty, který dnes slouží jako hornické museum. V šachtě se v letech 1861-1965 těžila železná ruda a za těch sto let usilovné práce se zde vytěžilo bezmála 8milionů tun rudy. Důl měl 84 pater zasahujících 426metrů pod povrch země, tj.120m pod povrch moře. Přišli jsme akorát včas, prohlídky jsou zde každou celou hodinu a za čtvrt hodinky začínala prohlídka. Zašli jsme tedy do pokladny a zakoupili si vstupenky a pak si nás vyzvedla příjemná mladá průvodkyně a vydali jsme se z teplého slunečného dne do chladu a přítmí šachty. Průvodkyně nám názorně ukázala, jak se navrtávala čelní stěna, tzv. čelba pneumatickým kladivem, do vyvrtaných děr se vkládaly dynamitové patrony a jejich odstřelením se štola prohlubovala. Pak jsme šli dále do hlubin štoly, viděli jsme strojovnu, kde byly základy důlního stroje. Všimli jsme si, že na zemi jsou připevněné kolejnice s úzkým rozchodem. Po těchto kolejnicích jezdily důlní vozíky, které nejdříve poháněli koně. Koně byly ustájeny přímo v šachtě, takže jak už se jednou do šachty dostali, tak už nikdy slunce neviděli, někteří kvůli nedostatku světla i časem oslepli a vozíky již tahali popaměti. Časem pak koně vystřídaly lokomotivy, nejdříve parní, pak dieselové a nakonec akumulátorové, které měly tu výhodu, že málo větrané ovzduší šachty neznečišťovaly spalinami.

Nakonec jsme si jako tehdejší horníci nasedli do malých vagonků vláčku a tímto vláčkem odjeli zpět na začátek štoly. Zde jsme si ještě prohlédli expozici tehdejších artefaktů důlního průmyslu-různé akustické signalizační zařízení-pomocí tlačítek jsme mohli sirény i zvonce rozeznít, dále rúzná torza důlních strojů, motory apod. Když jsme si expozici prohlédli, tak jsme vyšli opět na denní světlo a chvíli se ještě popovídali se správcem musea Miki Dobrým, který nám vysvětlil, jak je těžké a složité zachraňovat z různých rušených šachet exponáty do musea – mašinky a vagónky úzkokolejných důlních vláčků, protože mnohdy je raději původní majitelé dají sešrotovat, než aby je nabídli k odprodeji do expozice muzea.

Pak jsme se vydali zpět do Loděnic, kde jsme se rozhodli navštívit místní restauraci a dát si společný oběd. Najedli jsme se dobře, po obědě jsme chvíli pouvažovali, jestli pokračovat vzhledem k horkému počasí dále po plánované trase na rozhlednu Lhotka. Nakonec se od nás dvě účastnice odpojily, že se půjdou raději koupat a taktéž se odpojila účastnice, která přijela do Loděnic s malými dětmi autem, jelikož by děti trasu dlouhou cca 12 km neušli. Takže nás zbývajících 7 účastníků, se vydalo po modré turistické značce na rozhlednu Lhotka u Berouna. Cesta vedla nejdříve do kopce, pak po rovině lesem, a nakonec nás prudší stoupání dovedlo až k rozhledně. Bylo akorát načase, jelikož za čtvrt hodiny, v 17. hod., rozhledna zavírala. Koupili jsme si za 10Kč vstupenky a rychle vystoupali po ocelovém točitém schodišti na stožár rozhledny. Tato rozhledna patří mezi ty moderní rozhledny, které vznikly díky spolupráci obce a mobilního operátora, je totiž umístěna na stožáru vysílače signálu pro mobilní telefony. Ale rozhled zde stál opravdu za to. Když jsme se trošku porozhlédli, tak jsme již museli dolů, pán, který má na rozhlednu na starosti, se již připravoval k uzavření objektu a odchodu. Koupili jsme si od něj ještě alespoň Staropramen v plechovce, sice pivo nevalné kvality, ale zato vychlazené přišlo v tom horkém dni opravdu vhod. Dole před rozhlednou byly lavičky se stolem, takové to lesní odpočinkové místo, takže jsme zde chvíli poseděli, popili a pojedli z vlastních zásob. Když jsme doplnili energii a nabrali trochu sil na cestu do Berouna, tak jsme pokračovali dále po modré značce. Cesta nás bohužel postupně vyvedla na silnici, naštěstí na ní nebyl velký provoz a serpentiny se daly zkrátit lesem. Vyšli jsme podle Berounky na okraj Berouna a museli jsme se ještě proplést uličkami města, přešli přes náměstí a pak cestou pro pěší k nádraží. Vlak jel téměř za hodinu, což byl akorát ten správný čas zajít na jedno-dvě točené k Berounskému Medvědovi. Žízeň byla po trmácení v horkém dni (odpoledne bylo kolem 30°C) značná a obsluha byla jen uvnitř u výčepu, takže jsem si nechal natočit rovnou dva Medvědy – jednoho na žízeň a druhého na chuť. Pivko jen zasyčelo a my jsme se vydali na nádraží. Cestou jsme se ještě zastavili na vrátnici pivovaru a koupili si pár lahvových Medvědů s sebou na cestu. A pak jsme se vlakem City Elefant s odjezdem z Berouna ve 20:45 vydali vstříc svým domovům.

Zapsal: Petr Purkrábek