Stopou zrušené tratě: 12k Litvínov – Jirkov

Stopou zrušené tratě 16. 3. 2019 Litvínov

O lehce deštivém sobotním dopoledni se v 9:40, po příjezdu Regionovy, motorové jednotky řady 814, z Teplic v Čechách, sešla skupinka 12 drážních „archeologů“, aby se vydala po stopách zrušené tratě 12k Litvínov – Jirkov. Provoz na tomto úseku byl zahájen dne 19. 12. 1872, jako součást Duchcovsko-podmokelské dráhy, tratě vedoucí z Chomutova přes Jirkov, Horní Jiřetín, Louku u Litvínova, Teplice lesní bránu a Telnici do Děčína, tehdejších Podmokel. V dobách těsně před ukončením provozu byl v jízdních řádech označován jako 12k. Osud tomuto kraji a trati nepřál. Koncem 60. let 20. století bylo rozhodnuto o vybudování velkolomu ČSA, který pohltit 6 zastávek a stanic na trati – Albrechtice u Chomutova, Dřínov, Dřínov zastávka, Kundratice u Chomutova, Nové Sedlo nad Bílinou a Kyjice. S platností nového jízdního řádu 1971/1972 už osobní vlaky mezi Litvínovem a Jirkovem nevyjely. Až do roku 1996 bylo možné dojet nákladním vlakem z Litvínova do Horního Jiřetína. Poslední akce KŽC se na této „zrušence“ uskutečnila dne 30. 10. 2004.

Po nezbytných startovních formalitách, které se uskutečnily v čekárně, jsme se vydali kolejištěm na jirkovské zhlaví stanice, kde se sbíhá 5 kolejí do jedné výtažné, kde následně po pár desítkách metrů tuto kolej pohlcuje vegetace. Dokonce jsme zde našli položenou návěst „Stůj“ (zřejmě ještě nebyla objevena zdejšími nenechavými občany). Odtud jsme již  pokračovali po pražcích, bez kolejí. Zdejší úsek naší „zrušenky“ ještě do roku 2012 sloužil v délce 1,4 km jako vlečka Kovošrotu Děčín. Cestou jsme samozřejmě minuli několik hektometrovníků. Odbočku z tratě na vlečku jsme též objevili a pak již nás samozřejmě čekala ta pravá „zrušenka“, tedy plná roští, klestí, šípků, stromků... Zhruba u sneseného mostku z ulice Loupnická, kde se nachází historický milník cesty z Mostu do Mníšku, se nacházela železniční zastávka Janov (dochovaly se zde zbytky základů čekárny). Po pár stovkách metrů dále jsme prošli po mohutném viaduktu, ze kterého byl pěkný pohled na Janov. Opět po pár set metrech dále jsme objevili betonový propustek, kde byl uveden letopočet 1952. O další kousek dál se objevily v lesním úseku dřevěné pražce, pokryté mechem a tak idyla „zrušenky“ byla dokonalá. Poté jsme došli do Horního Jiřetína. Jako první jsme spatřili po pravé straně Kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1700 a následně stržený viadukt přes ulici Horská. Sešli jsme tedy z tělesa dolů a schovali se pod přístřeškem vstupu do kulturního domu. Něco podobného, nevíme, zda za deště či slunečného počasí, udělal dle 7. 6. 1914 císař František Josef I., který přijel před Hotel Centrál (dnešní kulturní dům) do Horního Jiřetína. Při jeho pohledu od hotelu na kostel projížděla po viaduktu zrovna parní lokomotiva a tomuto nadšenci železnice se zde tak zalíbilo, že nechal povýšit Horní Jiřetín na město a přidělil mu městský znak. My jsme bohužel parní lokomotivu na mostě neviděli, ale zato jsme se dozvěděli od místního železničního znalce, pana Martina Rožka, který šel s námi, že Město Horní Jiřetín odkoupilo od SŽDC celé těleso tratě za cca 16 mil. Kč a hodlá jej přeměnit na cyklostezku. Na výše zmíněném mostě má vyrůst kavárna s výtahem. No tak uvidíme za pár let, až zde třeba zase půjdeme po „zrušence.“

Dále jsme udělali obědovou pauzu v místní restauraci Pošta. Najedli jsme se vskutku výborně, obzvláště když i v sobotu měli v nabídce hotová jídla. Po posilnění jsme se odebrali k nádraží. Staniční budova Horní Jiřetín stále existuje a je v celku v dobrém stavu. Dokonce do roku 2014 zde fungovala i nádražní restaurace, byla to vlastně „nádražka“ bez kolejí. Poté jsme pokračovali dále ve směru Černice. U bývalého železničního přejezdu v Černicích se dochoval i kus kolejí. My jsme šli dále, sice jsme se odklonili od tělesa, ale toho jsme si rázem všimli a tak jsme se museli vrátit zpět a najít opět těleso (nešlo jít k tělesu po přeponě, jelikož terén zde byl značně podmáčený). Odtud jsme pokračovali po tělese dále lesním úsekem, přičemž jsme objevili betonový sloupek „Pískáček,“ až k místu, kde těleso náhle končí v březovém háji a mizí v jámě dolu Československé armády. Zastavila nás až cedule „Dolové pole. Nepovolaným vstup zakázán.“ My jsme se dál jít ani nepokoušeli a tak jsme  došli po cestě k silnici, která vede k zámku Jezeří, abychom vystoupali ke žluté turistické značce, která vede nad dolem. Od tělesa „zrušenky“ jsme museli překonat téměř 170 výškových metrů. Dále jsme pokračovali po lesní cestě v úbočí Krušných hor a z vyhlídek sledovali ohromné důlní monstrum, které bylo hluboko pod námi. Rovněž jsme si všimli i několika sesuvů svahu, směrem do dolu. Došli jsme až k Žeberské lípě, kde jsme turistickou značku opustili a sešli částečně dolů na bývalou hlavní silnici Jirkov – Litvínov, po které jsme šli okolo Vysoké Pece až do Jirkova. V Jirkově jsme odbočili z této silnice do ulic Zaječická a následně do ulice Za pilou, kde jsme opět narazili na těleso naší „zrušenky.“ To už jsme však po pár stovkách metrů došli až na nádraží Jirkov, a to již za soumraku. Staniční budova je zcela totožná jako v Litvínově. Jak by také ne, když byla vybudována na stejné trati, že? Poté jsme ještě došli do města, abychom zhodnotili dnešní akci v pivnici U Marušky. V nohách jsme měli již přes 20 km a tak jedno „orosené“ přišlo doslova vhod.

Jelikož většina z nás jela rychlíkem Krušnohor směr Bílina, Ústí nad Labem a Praha, vymyslel organizátor na závěr projížděčskou perličku. Jeli jsme z ŽST Jirkov do žel. zast. Jirkov zastávka a to takto: V 20:01 Os 16862 s motorovým vozem řady 810 do žel. zastávky Chomutov město (příj. v 20:06), kde jsme se přesunuli podchodem na protisměrné nástupiště a vyčkali příjezdu R 617 Krušnohor, kterým jsme v 20:11 odjeli do Jirkova zastávky (příj. v 20:14), kde jsme samozřejmě nevystupovali J. Vtip byl v tom, že jsme jednak odjeli z Jirkova vlakem (analogicky jako jsem ráno přijeli vlakem do Litvínova) a druhak jsme ujeli 7 km tarifních, přičemž vzdálenost pěšky mezi ŽST Jirkov a žel. zast. Jirkov zastávka je 950 m. No nejeďte to vlakem, když zrovna jede J.

Na závěr vám ještě musím něco prozradit. Akci s námi absolvoval jeden známý emeritní strojvedoucí – Jirka Dolejš z České Lípy. Při cestě se nám svěřil, že po této trati jezdil do školy z Děčína do Chomutova ještě s motoráky řady M 131.1. Načež jsme mu na to odpověděli, že jako jediný z nás účastníků, má trať projetou vlakem. Na to on odpověděl, že moc cestu nesledoval, že „mastil“ s kluky ve vlaku karty.

Zapsal: Ing. Lukáš Verner