134. setkání KŽC v Kiruně

Společné setkání KŽC 12. - 20. 7. 2018 Finsko, severní Švédsko, Norsko

Jak již bylo dohodnuto před rokem, rozhodli jsme se letos trochu se po loňských teplotách výrazně překračujících 40 stupňů celsia, jež v Řecku panovaly, trochu ochladit. Znajíce poměry v severských státech jsme hrábli trochu hlouběji do peněženek a vyrazili vstříc novým (nejen železničním) zážitkům.

Cestu do Helsinek jsme pojali tak trochu „per – partes“. První část výpravy odletěla přímým letem ČSA kolem poledne, jeden účastník z Německa dorazil samostatně z Berlína a poslední z nás cestovali s ohledem na své poslední pracovní povinnosti před dovolenou z Prahy přes Amsterdam. Ubytování nebylo do letiště daleko, takže každý tak, jak přijel, zalezl a pokud si ještě neužíval metropole Finska, šel spát…

Celá výprava se tak setkala v „plné síle“ až v pátek 13. července ráno. Dopoledne jsme ještě trávili tak trochu samostatně ve víru velkoměsta, po obědě jsme pak nastoupili na dlouhou cestu vlakem k severu. Čím severněji, tím lesnatěji, ale kupodivu ne chladněji – i v cíli dnešní etapy v Kemi bylo večer přes 25 stupňů, takže nebyl problém zaplavat si v Baltském moři, které je zde snad ještě mělčí, než jak je známe z nám bližšího Německa… Do spaní jsme se už museli nutit, protože Slunce zde zapadá jen na chvíli….

I proto nebyl až takový problém vstát následující den již před pátou hodinou ranní, abychom stihli jediný vlak (který navíc nejezdí každý den) až do nejsevernější stanice Finska – Kolari. Bylo to ještě dobrých 300 km jízdy, během nichž jsme se poprvé na této akci dostali za polární kruh, ale jak se jede pořád jen lesem (ona je to v podstatě tajga), vzdálenosti se nezdají až tak velké, jako ve skutečnosti jsou. V Kolari jsme se dohodli s vlakovým personálem, že si necháme zavazadla ve vlaku, který zde bude až do večera stát, než se vydá zpět do Helsinek. Následně jsme přestoupili do autobusu a pokračovali ještě asi dalších 30 km dále na sever do národního parku. Tady jsme si prohlédli jakýsi mini-skanzen a následovala turistika kolem vodopádů potoka, přes horské sedlo, kolem krásného jezera a zpět k informačnímu centru, u něhož jsme začínali. Dali jsme pěkných 18 km, takže jsme si jistě zasloužili občerstvení v restauraci. Kolem páté odpolední jsme se autobusem vrátili do Kolari, kde jsme nalezli ve vlaku svá zavazadla a pokračovali již po kolejích opět 250 km k jihu – do stanice Tornio Itainen. Dále to pak již bylo pěšky do dvou penzionů, v nichž jsme zde nocovali. A protože večer skoro plynule přechází v ráno a teploty byly skutečně příznivé, řada z nás se ještě vykoupala ve zdejší řece…

Neděli jsme zahájili pěším přechodem státní hranice Finska a Švédska – v podstatě jsme plynule přešli do města Haparanda, kde jsme na autobusovém nádraží nastoupili do autobusu směr Lulea. Následovala dvě a půl hodiny dlouhá jízda po silnici, protože souběžná železniční trať slouží výhradně nákladní dopravě, která navíc stejně upadá… Pobyt v Lulee jsme využili k pozorování vykládky rudných vlaků, které sem vozí železnou rudu z několika švédských dolů, návštěvě kostela i koupání. V podvečer pak následovala další jízda vlakem – tentokrát opět severním směrem – nejprve tajgou, potom tundrou opět až za polární kruh do tajuplného města Kiruna. Zde ti z nás, kteří zde již dříve byli, s údivem zjistili, že nádraží bylo přesunuto a je zde nově úvrať. Do města jezdí z nádraží autobus MHD – světe, div se, zdarma. Ubytovali jsme se, povečeřeli a následně si ještě prohlíželi zdejší zajímavosti – například semafory na zrušené ulici…

V pondělí ráno jsme se přesunuli do místního informačního centra, kde na nás čekal zlatý hřeb programu – autobus nás odvezl přímo do zdejšího dolu železné rudy – v podzemí jsou zde zbudovány silnice v délce několika stovek kilometrů, jsou osazeny dopravními značkami, velmi zajímavé. Vystoupili jsme v podzemním informačním centru dolu, kde následovala velice precizní a pěkná prohlídka. Při této příležitosti je třeba vysvětlit, proč je město Kiruna tak tajuplné. Nejde zdaleka jen o jeho polohu na dálném severu; toto město se totiž s ohledem na postup dolovacích prací bude z velké části přesouvat. Nabízí se paralela s českým Mostem, nicméně zde se akce chystá zejména ze sociálně – marketingových hledisek daleko citlivěji… Nicméně naše průvodkyně projevila zájem město Most u nás navštívit… Po zhruba třech hodinách pobytu v podzemí jsme autobusem vyjeli znovu na denní světlo, kde bylo přes 30 stupňů. Ano, i tady, za polárním kruhem, si nás vedro našlo… Zamířili jsme do jedné restaurace, kde jsme kromě oběda uskutečnili i členskou schůzi. Podány byly některé doplňující informace k elektronickému portálu KŽC, i k dalším akcím klubu. Mj. bylo dohodnuto, že v příštím roce zajedeme v rámci zahraničního setkání na Gibraltar, a to až na konci října – snad konečně nebude vedro…J Po obědě a schůzi jsme zamířili opět k nádraží, odkud nás vlak zavezl tundrou přes Abisko až na norské hranice, kde jsme neplánovaně cca hodinu postáli s ohledem na poruchu zabezpečovacího zařízení. Ale to nám v tu chvíli nevadilo – naopak – možnost focení ve vrcholové stanici jsme přivítali… Do Narviku jsme dorazili po sedmé večer, ubytovali jsme se v hotelu, a protože zde noc v červenci není vůbec, vypravili jsme se po půl desáté večer k lanovce, kterou jsme vyjeli až do výšky 700 m nad mořem. Dále jsme pak až na vrchol ve výšce 1000 m stoupali pěšky. Odměnou nám bylo sledování půlnočního Slunce. Z této noční turistiky za denního světla jsme se tak vrátili až kolem půl druhé ráno.

V úterý nám autobus na Lofoty odjížděl až kolem desáté hodiny, takže jsme se mohli trochu prospat. Jízda trvala celých 5 hodin a byla poněkud úmorná – holt tady nikdo nepostavil trať… Nicméně scenérie okolní přírody byly skutečně úžasné. Když jsme konečně vystoupili, ubytovali jsme se v typických severských červených dřevěných chatkách, kde jsme si i uvařili večeři. A potom následovalo něco, co by málokdo v těchto končinách čekal – za polárním kruhem jsme se vykoupali v Atlantiku. Voda měla, pravda, jen kolem 12 stupňů, ale vzduch kolem pořád přes 25…

Ve středu jsme už najisto nastoupili na cestu směrem k jihu. Nejprve nás taxi přepravil k přístavišti trajektu, jež nás během dalších 2 hod. přepravil do města Bodo. Prohlédnout si vše, co je zajímavé, nebyl zase až takový problém, po dvanácté hodině jsme již seděli ve vlaku, v němž jsme strávili čas až do 22:30. Trasa Bodo – Trondheim je dlouhá 710 km, trať je neelektrifikovaná, vede přes několik horských hřbetů – rozhodně se bylo na co dívat, navíc zde byl i jídelní vůz. Unavení, ale šťastní jsme večer v Trndheimu ulehli ke spánku.

Dlouhá cesta vlakem nás čekala i ve čtvrtek – před desátou dopolední jsme nastoupili do motoráku, který nás vezl přes Roros do Hamaru. Zejména první část cesty vedla krásným údolím, stoupali jsme až do výšky kolem 700 m nad mořem… Nicméně jediné křižování během této cesty se neobešlo bez zpoždění, tudíž jsme neplánovaně v Hamaru museli počkat kvůli ztrátě přípoje na následující vlak. Ten jel naštěstí za necelou hodinu, takže výsledné zpoždění na příjezdu do Lillehameru nebylo zase až tak strašné.

Poslední noc akce jsme byli ubytování skutečně stylově – přímo v nádražní budově Lillehamer. Kdo tedy nemohl spát, mohl sledovat projíždějící nákladní vlaky. Ale ještě předtím jsme stihli koupání ve zdejším nádherném jezeře i návštěvu někdejšího olympijského městečka…

Pátek 20. července byl posledním dnem naší expedice. Po snídani jsme se vrátili do Hamaru, kde jsme došli pěšky kolem jezera cca 4 km k železničnímu muzeu. To dělá skutečně velmi pěkný dojem – řadu technologických postupů si zde mohou návštěvníci vyzkoušet, zvláštní pozornost je věnována dětem…

A protože bylo stále velmi teplo, svlažili jsme se ještě jednou v jezeře a pak už zbývalo jen dojet na letiště Oslo. Odevzdání zavazadel, bezpečnostní kontrola, nástup do letadla, hodinu a půl dlouhý let – a jsme zase v Praze připraveni vrátit se k práci, kterou jsme před osmi dny přerušili…J

Ing. Vojtěch Dabrowski