131. setkáni KŽC v Kišiněvě

Společné setkání KŽC 18. 7. 2017 Kišiněv

S blížícím se létem jsme se již všichni těšili na každoroční tradiční setkání na netradičních místech. Stejně jako již po řadu let, i letos jsme si v našich plných kalendářích rádi vyčlenili čas na týdenní poznávání míst, kam se běžní smrtelníci obvykle až tak často nevydávají. A nebyli bychom členy Klubu železničních cestovatelů, kdybychom toto poznávání nespojili s jízdou vlakem a projížděním tratí.

Sešli jsme se v úterý 18. července dopoledne na letišti Václava Havla v Praze Ruzyni. Tentokráte v terminálu 1, protože naše cesta mířila mimo Schengenský prostor. Letadlem společnosti Tarom jsme zamířili nejprve do Bukurešti a následně po přestupu do menšího turbovrtulového stroje pak na poměrně malé letiště v Iasi. Tady se ukázalo, že městské autobusy vyčkávají příletu letadel, tudíž jízdní řád – nejízdní řád. Po opuštění příletové haly jsme se zeptali řidiče, kdy pojede a on, že hned. A tak se taky stalo. V centru města jsme zamířili na ubytování do hotelu s honosným názvem Grand Traian. Ubytování bylo vcelku pěkné, méně pěkní byli komáři, jež nás v noci obšťastňovali svou přítomností…

Ale alespoň jsme díky komárům nezaspali, druhého dne jsme totiž museli hotel opustit již po páté hodině ranní. Jedině tak bylo možné stihnout jediné ranní spojení z Iasi do moldavské pohraniční stanice Ungheni. Souprava byla tvořena jedním vozem druhé třídy, nutno dodat, že značně omšelým. Ve stanici Ungheni Prut (ta je ještě v Rumunsku před mostem přes řeku Prut) jsme si postáli 40 minut, aby celní a pasová kontrola, jež byla vyřízena během 5 minut, netrpěla snížením své důstojnosti. Další kontrola (a docela pořádná) následovala za řekou při vstupu do Moldávie.

Následně jsme se museli přesunout z mezinárodního nádraží Ungheni na místní nádraží po prostý lid :-). Zde čekal zrekonstruovaný Ganz na svou cestu ku hlavnímu městu Kišiněvu. Přibližně dvouhodinová cesta proběhla bez problémů, moldavská krajina tak trochu připomíná jižní Moravu, i když zde je vesnic a osídlení vůbec výrazně méně…

Město Kišiněv působí na první pohled jako totální „panelákov“ bez zajímavostí. Ale to je jen první pohled. Při těch dalších si i zde najde každý své. Levné trolejbusy, sovětská architektura, pravoslavné kostely (kde si pop neodpustí poznámku, že není katolík), ale taky dobré a laciné jídlo nebo pískovna, kde se dá slušně vykoupat (bylo vcelku slušné vedro).

Tak jsme strávili den v tomto městě každý po svém a s pokročilejším večerem jsme se opět sešli na nádraží, abychom se vydali na noční pouť do Oknitze. Ono to není nijak závratně daleko, ale tady se holt vzdálenost odpovídající cestě z Prahy do Brna jede vlakem celou noc. No alespoň jsme se v „kupělném“ voze se 4 lůžky v kupé trochu obstojně vyspali…

Městečko Oknittza na moldavsko-ukrajinském pomezí vypadalo v půl šesté ráno dosti opuštěně. Protože nám přišlo, že hledat tady taxi, jež by nás odvezlo na hranici, je asi skoro bláznovství, rozhodli jsme se dát si ranní rozcvičku a těch cca 5 km k celnici jsme absolvovali pěšky. Na hranici nás překvapilo, že ukrajinští celníci nechtěli hovořit rusky… Ale jinak proběhl přesun na Ukrajinu bez problémů, od celnice do obce Sokyriany jsme se přesunuli maršrutkou. V Sokyrianech nám bylo nabídnuto navštívit nedaleký pravoslavný klášter nad Dněstrem. Ti, kteří této možnosti využili, rozhodně nelitovali – tohle je oproti nám známým poutním místům skutečná poustevna zasazená do skal tak, že by si jí náhodný kolemjdoucí možná ani nevšiml. A především, kdo chce skutečně v tichu rozjímat, přijde si zde určitě na své.

Po obědě jsme ještě využili maršrutku k přesunu na sokyrianské nádraží. Zde nás poněkud překvapili dva (snad dokonce nezletilí) vojáci, kteří nám nekompromisně zakazovali cokoli fotit. Vlak dorazil se zpožděním cca 40 minut, jehož příčinou byla údajně potřeba otočit polovičního sergeje na nejbližší točně…

Cesta vlakem ze Sokyrian do Černovic byla vskutku zajímavá. Nejen, že jsme jeli v jediném voze soupravy na dřevěných sedačkách. Trať je totiž peážní a vede částečně přes území Moldávie. A tady se oproti naším zvykům důstojnost státních hranic stále drží. To znamená, že každé překročení hranice znamená dvojitou pasovou kontrolu v obou státech, včetně nutných razítek do pasů. A protože díky naší, téměř dvacetičlenné skupině se frekvence ve vlaku zněkolikanásobila, způsobily administrativní úkony na hranicích zpoždění cca 60 minut. Ale tady se s tím zjevně běžně počítá…

V Černovicích jsme se přesunuli naprosto přeplněnými trolejbusy, jež v místě centrálního křížení všech linek pro jistotu nestaví, do místa, kde mapa indikovala hotel. Že tento byl cca 1 km daleko je už jen detail – alespoň že to byla správná ulice… V závěru dne jsme ještě chvíli poseděli a pak jsme si šli užít zaslouženého spánku.

V pátek jsme z Černovic vyráželi poměrně pozdě, takže byl čas nakoupit si zásoby jídla a pití. Vlak do pohraniční stanice Vadul Siret jel poněkud dýchavičným tempem, nicméně svého cíle dosáhl. V místním obchodě jsme zjistili, že točené pivo je o polovinu levnější, než to lahvové… A pak se už opět projevila ona důstojnost státní hranice. Abychom mohli dojet do Rumunska, museli jsme již cca 30 minut před odjezdem sedět v 35 stupňovém vedru v soupravě s neotevíracími okny a vypnutou klimatizací. Ta nefungovala ještě celou další hodinu – dieselová lokomotiva, jež nás vezla do Suceavy, zjevně pojem klimatizace nezná. Teprve její elektrická kolegyně, která nás pak ve zbytku dne dopravila do Bukurešti, dokázala teplotní pohodu ve vlaku napravit. V rumunském hlavním městě jsme zastavili před jedenáctou hodinou večerní, takže byl jen čas zapadnout do hotelu a připravit se na další den.

Ten nebyl jen tak ledasjaký – dopoledne jsme totiž navštívili druhou největší budovu na světě – rumunský parlament, původně tzv. Ceauseskův palác. Ač – jak jsme se dozvěděli, zde neměl bývalý rumunský diktátor bydlet, ale jen odtud vládnout, je až nesmyslná honosnost a rozlehlost budovy skutečně ohromující… Následně jsme absolvovali v téměř nesnesitelném vedru prohlídku Bukurešti. Po čtvrté odpolední jsme se vlakem přesunuli do Craiovy – během jízdy jsme nabrali zpoždění téměř 45 minut – velmi vysoké teploty zapříčinily pomalou jízdu… Večer jsme pak strávili ve velmi pěkné stylové restauraci s chutným jídlem (a servírkou, která mluvila jen rumunsky, a to ještě velmi rychle…).

Neděle začala jízdou rumunským Desirem z Craiovy po trati patřící do hlavní sítě TEN-T směrem k bulharské hranici. Traťová rychlost maximálně 50 km/h a poměrně nekvalitní svršek nám moc koherentní se standardy hlavních evropských koridorů nepřišel, pouze vlastní překročení hranice po poměrně novém mostě u Vidinu bylo „důstojné EU“. Holt modernizace po balkánsku…

Vidin nás opět přivítal nesnesitelným vedrem, takže jsme vzali zavděk obědu v restauraci na palubě lodi. A pak opět pomalá jízda na cestě do Mezdry – naštěstí po 19hodině se trochu ochladilo, a tak jsme se trošku rozjeli, abychom přípoj do Gorne Orjahovitze stihli. A zde pak už jen taxíky na hotel a hybaj na kutě.

V pondělí ráno jsme se taxíky vrátili na nádraží v Gorne Orjahovitzi a vlakem jsme vyšplhali až na náhorní plošinu pohoří Stara Planina s nádhernými výhledy. Ve vrcholové stanici jsem vykřižovali s protijedoucím rychlíkem Istanbul – Bukurešť a následoval sjezd do nížiny, která nás provázela až do konečné stanice v Plovdivu. A opět vedro – dne již cca 38 stupňů. I tak jsme poobědvali a pokračovali v jízdě (tentokrát klimatizovaným elektrickým desirem) do Svilengradu. Tady jsme využili poněkud chaotickou MHD, kdy se nás řidič snažil dovést až do hotelu, nicméně jej nemohl najít… Večer jsme strávili v restauraci s bulharskými specialitami, a pak jsme si dopřáli chviličku spánku.

Již ve 2:30 jsme totiž odjížděli taxíky přes státní hranici do Řecka, do obce Dikaia. Sem jsme dorazili kolem 3:15, takže jsme si ještě před odjezdem vlaku udělali za doprovodu místních komárů prohlídku tohoto městečka. Pak jsme se uvelebili ve vlaku výroby NDR a vydali se jižním směrem. Daleko jsme nedojeli, v Alexandropoli jsme byli vyhnáni do náhradní autobusové dopravy, jež nám ukrojila z našeho plánu projíždění více než 150 km. Ano, takto dlouhý úsek je „v rekonstrukci“, tzn. říká se, že se opravuje, ale není známo, kdy opraven skutečně bude. Ze stanice Drama jel už do Soluně vlak, kde byl dokonce i jídelní vůz, takže jsme mohli okusit zdejší (příšerné) pivo nebo lepší víno. Po ubytování jsme se vydali dle doporučení recepčního lodí na pláž. Zde jsme se celé odpoledne ráchali v přehřátém moři, přičemž teplota na břehu ve stínu byla +43 stupňů, na Slunci pak +49 stupňů… Na pláži jsme tak i povečeřeli a teprve kolem desáté večerní jsme se vrátili do hotelu.

Středa byla naším posledním dnem zahraničního setkání. Dopoledne jsme se přesunuli autobusem MHD (bohužel plným kapsářů, takže několik účastníků přišlo o doklady či peníze) na letiště, odkud jsme odletěli letadlem společnosti WizzAir do Budapešti, kde jsme za silného deště po cca 1,5 hodině letu přistáli. Další cesty domů se již rozdělily – někdo letěl dále letadlem do Prahy, jiní použili k přesunu do vlasti vlak, další se rozhodli si ještě užívat krás Maďarska.

A tak skončila další ze série krásných, i když náročných akcí KŽC, na nichž poznáváme mnoho nového. Už teď se těšíme na další pokračování v příštím roce.

 

Zapsal: Ing. Vojtěch Dabrowski