127. setkání KŽC v Aviemore - Broomhill

Společné setkání KŽC 28. června 2016, 29. června 2016, 30. června 2016, 1. července 2016, 2. července 2016, 3. července 2016, 4. července 2016, 5. července 2016 Aviemore - Broomhill

Po loňské výjimce jsme se rozhodli letos opět potvrdit pravidlo, takže jsme termín zahraničního setkání KŽC opět vrátili na zažitý čas, tedy na přelom června a července. Inu když míříme na sever, pak je jistě dobře jet v nejdelších dnech roku, které jsou na severu ještě delšími než ty dlouhé letní dny u nás. Ale nepředbíhejme a vezměme to pěkně popořádku.

Protože před takovou akcí jako je zahraniční setkání KŽC nemůže nikdo natěšením dospat, rozhodli jsme se vyrazit hned časně zrána. Sešli jsme se na letišti v Praze již o půl šesté ráno v úterý 28. června. Po odbavení zavazadel jsme odletěli do tak profláklé destinace, jakou je Brusel. Zdálo by se, že se chceme zapojit do pracovního víru evropských institucí, ale nebylo tomu tak. Již na letišti Brusel Zaventem jsme změnili kurz a zatímco dav pracujících úředníků si to zamířil na autobus jedoucí k sídlu Evropské komise, my jsme z jiné zastávky odjeli autobusem De Lijn číslo 830 na jiné, možná docela nenápadné místo. Na první pohled by se skutečně mohlo jednat o něco docela obyčejného, ale už na ten druhý se tu dějí podivuhodné věci..:) Jezdí tu tramvaj. To by nebylo nic divného, ta jezdí leckdes. Ale ta zdejší sem zajíždí po drážním tělese lesem, což je docela zajímavé. A nebylo by to KŽC, kdyby si nechtělo trať projet celou. Tudíž k údivu řidiče jsme nejprve nastoupili do tramvaje jedoucí z centra na poslední konečnou zastávku a teprve zde jsme změnili směr a projeli celou linku 38 až na konečnou Montgomery. Ta pro změnu připomíná spíše metro – zdejší smyčka je pod povrchem a skutečně navazuje na sousední stanici bruselské podzemní dráhy. Metrem jsme se přesunuli přes stanice Schuman (u evropských institucí) a Maalbeek (kde před několika měsíci proběhl teroristický útok) až do samého srdce Bruselu. Po krátké procházce přes hlavní náměstí a po okolních ulicích jsme nastoupili na blízkém nádraží Bruxelles Central na vlak, který nás přes Gent zavezl do perly Belgie – Brug. Zde jsme se ubytovali v hotelu hned vedle nádraží, poobědvali jsme a rychle na další vlakodávku! Tentokrát jsme se přesunuli do stanice De Panne, kde hned vedle železniční stanice již čekala žluťoučká tramvaj lákající nás na 65 km dlouhou pouť podél belgického pobřeží Severního moře. Jízdu jsme přerušili cca 5 km před Oostende – někteří pauzu využili ke koupání, jiní se pokusili (neúspěšně) navštívit vojenské opevnění (již bylo zavřeno). Potom jsme dokončili projetí tramvajové tratě až do druhé konečné v Knokke a dojeli vlakem zpět do Brug. Večer následovala prohlídka tohoto krásného města a samozřejmě zasloužená večeře a odpočinek.

Ve středu jsme hned po snídani vyrazili vlakem zpět do Bruselu, kde jsme se přesunuli do terminálu vlaků Eurostar. Prošli jsme důkladným odbavením a bezpečnostní a pasovou kontrolou, která si moc nezadá s letištními procedurami. Inu pojedeme přeci podmořským tunelem, tak je bezpečnost zcela jistě na místě… Samotný vlak Eurostar nás přivítal natěšené na přesun do Spojeného království. Jízda proběhla podle plánu, od chvíle, kdy jsme zajeli ve Francii do tunelu, do doby našeho vynoření v Anglii neuplynulo více než 20 minut. A to už se blížíme k Londýnu… Tady následovala procedura nákupu jízdenek na metro – zdejší systém je přeci jen poněkud odlišný od našich integrovaných systémů, jízdné se postupně odečítá od nahraného kreditu, přičemž však nikdy není strženo více než cena celodenní jízdenky. Metrem jsme dojeli po cca 40 minutách k hotelu, kde jsme se ubytovali. A pak hurá do víru velkoměsta. Ač nebylo času více než pouhý půlden, stihli jsme ledacos – Westminster, Tower Bridge… Večer jsme se pak opět sešli v hotelu, kde se k nám přidali i Saša s Květou, kteří opovrhli začátkem akce a poněkud zbaběle přiletěli přímo do Londýna. Ano, měli zde výrazně více času, ale kdo nepřijel vlakem, jako by tu vlastně nebyl, že?..-:)

Ale vše se dá dohnat – hned ve čtvrtek jsme ve vlaku strávili tolik času… Prvním vlakem toho dne bylo opět londýnské metro – jinak se ostatně na nádraží Waterloo ani dostat nedá. Následovala jízda do Altonu, kde jsme se přesunuli na stylové nádražíčko parní železnice, jež pokračuje dále do New Arlefortu. Jízda parním vlakem byla skutečně majestátní, i když ne nijak závratně dlouhá. Z konečné v New Arlefortu jsme se přesunuli na blízkou autobusovou zastávku (musíme také vyzkoušet, jaké to je jet autobusem po silnici vlevo) a odjeli jsme do Winchesteru. Přesun na vlakové nádraží byl sice do kopce cca 2 km dlouhý, což s kufry dá trochu zabrat, na druhou stranu je ale centrum městečka moc pěkné a nebýt této procházky, nic bychom neviděli. Z Winchesteru následovala dlouhá jízda přes Southampton, dále kolem pobřeží (Dorchester), Yeowill, Westburry a Bristol do Birminghamu. Teprve kolem desáté hodiny večer jsme se ubytovávali ve dvou hotelích (v jednom nebylo dosti místa), přičemž hledání jednoho z těchto hotelů podle (špatné) mapy bylo skutečně tak trochu bojovkou. Ale i ta zpestří program nebo ne?

V pátek ráno jsme se z Birminghamu přesunuli vlaky přes Derby a East Middlands Parkway do Market Harborough. Odtud nás odvezl autobus do nedalekého Foxtonu, který by mohl být bez nadsázky poutním místem milovníků vnitrozemské plavby. Zdejší systém mnoha přímo na sebe navazujících plavebních komor je skutečně jakýmsi balzámem na duši uspěchaného světa – dříve se sice jezdilo pomaleji, ale důmyslně, efektivně – kdo by to byl řekl? A když už jsme tu byli, absolvovali jsme i privátní projížďku objednanou lodí. Odpoledne jsme se vrátili do Market Harborough a po přestupu v Nottinghamu jsme dosáhli cíle dnešní cesty v Leeds. Zdejší hotel byl skutečně pěkný, horší to pak bylo druhý den s vymáháním účtů – ne že by nám je nechtěl personál dát, ale prostě mu to nějak nešlo, takže to byla docela procedura. Ale nakonec máme vše, co potřebujeme.

Je sobotní ráno a my se rychle z Leeds přesouváme do nedalekého Yorku, přecházíme nadchodem kolejiště do zadní části zdejší železniční stanice, kde se nachází vchod do zdejšího železničního muzea, Vstup je zde zdarma, nicméně všude vidíme cedule děkující za dobrovolný příspěvek. Následoval exkurz do historie britské a potažmo i světové železnice, k vidění je tu skutečně mnoho. A stylově jsme i poobědvali ve starém jídelním voze, který zřejmě přežil mnoho časů… A odpoledne pak už jen přímým vlakem k severu – hodně k severu. Opouštíme historické území Anglie, projíždíme Edinburgem a ani to nám nestačí, vystupujeme až po 6 hodinách jízdy ve stanici Aviemore. Asi si to zasloužíme, ač nevíme proč, při výstupu nás vítá dudák hřmotně hrající zdejší tradiční písně. A doprovodí nás až na naše místa v parním vlaku do Broomhill, kde si za chvíli již pochutnáváme na vynikajícím tříchodovém menu. V mezizastávkách je dost času na fotografování, při cestě zpět pak i na členskou schůzi, při níž se bavíme o lecčems, co s Klubem železničních cestovatelů souvisí a co nás všechny spojuje. A tak dojdeme i k tomu, že příští rok chceme navštívit Moldávii a současně se napodruhé pokusit projet vlakem z Bulharska do Řecka… Čas kvapí a za šera odjíždíme z Avimore do již nedalekého Inverness. Na ubytování není naštěstí daleko, vzhledem k pozdní hodině jdeme rychle plni mnoha dojmů spát.

V neděli se někteří z nás probouzí s jakýmsi nejasným pocitem nejistoty. Ne, nebojíme se, ale co když ta Lochneská příšera opravdu existuje? A kousnout by určitě mohla… Ano, dnes máme na programu jezero Loch Ness. Až k němu dráha nevede, takže využíváme autobus a jedno zapůjčené auto, kterým potom během dne pendlujeme tam, kde veřejná doprava nejezdí. Jedeme i po vlastním jezeře, kapitán nám tvrdí, že ač on sám zdejší příšeru nikdy neviděl, tak všichni ostatní obyvatelé ano, tudíž určitě existuje…. Někteří z nás říkají, že příšera bude potrestána, neboť nerespektuje daná pravidla a zapomněla před lety vyhynout…J No nic, záhadný živočich se nezjevil, my zůstali celí a ještě jsme stihli navštívit blízký hrad. A pak, protože začalo pršet, což je ve Skotsku ale docela normální, jsme se vrátili do Inverness k večeři a dalšímu noclehu.

Pondělí bylo po včerejší pauze opět vskutku železniční. Během čtyřhodinové jízdy tam a dalších čtyřech hodinách návratu jsme dosáhli nejsevernější železniční stanice Spojeného Království ve Wicku. A aby toho nebylo málo, ještě jsme si pak jako takový přídavek dali projetí druhé spojnice z Inverness do Edinburgu – ano, jedná se o trať přes Aberdeen. Třešničkou na dortu pak byl nákup jízdenek na tramvaj v Edinburghu – protože jde platit pouze mincemi, museli jsme nastřádat značné množství drobných, které nešlo přenášet jinak než v krabičce. Ale nikdo na zastávce nám do krabičky nic nepřihazoval, takže jsme snad jako bezdomovci nevypadali..:) Do hotelu jsme dorazili kolem půl dvanácté a unaveni, ale spokojeni rychle usnuli.

A to už tady máme poslední den naší akce. Po snídani jsme se tramvají přesunuli na konečnou v centru města „York Street“ a následovalo seznámení se s taji metropole Skotska. Hlavní třídy, hrad, parky, bylo toho na dopoledne mnoho a mnoho. A pak už se čas završil. V hotelu jsme si vyzvedli zde odložená zavazadla a tramvají jsme dojeli na letiště. Odbavení, bezpečnostní kontrola, letadlo, přestup, druhé letadlo a najednou jsme tam, kde jsme se před týdnem sešli. Mohlo by se zdát, že jsme vlastně nikde nebyli a jen jsme se potulovali kolem pražského letiště. Naše zážitky nás však ujišťují, že tomu tak naštěstí nebylo a myslím, že nám všem garantují, že touha poznávat nová místa nejde zastavit. A tak se už teď těšíme, až nebudeme moci příští rok dospat před zahraničním setkáním KŽC v Moldávii.

Zapsal: Ing. Vojtěch Dabrowski