Železniční doprava

Víkend ve znamení Chotěboře

30.10.2011 Chotěboř

Uplynulý víkend se odehrála další z železničně – cestovatelských akcí, kterou čtyřikrát do roka pořádá Klub železničních cestovatelů pro své členy i pro veřejnost. Třikrát je to Víkend s motoráčkem a jednou, coby vrchol sezóny Dovolená s motoráčkem. Smyslem těchto akcí je poznávání naší vlasti z trochu jiného úhlu, technické a kulturní historie, místopisu a železničního zeměpisu, a to vše doplněno turistikou. Společným jmenovatelem je vždy železnice a její celkové kouzlo, vznešenost hlavních tratí, malebnost lokálek i tajemství zapomenutých vleček.

Tradicí posledních let se stalo nasazení vlastního, historického kolejového vozidla. Jelikož KŽC je dlouholetým organizátorem, vlastníkem vozidel a dopravcem současně, není svoboda na železnici téměř ničím limitována a hloubka prožitků má šanci státi se dokonalou. Program je vždy dopředu přesně stanoven v propozicích. Tentokrát jsme si za cíl svého putování za poznáním vybrali Českomoravskou vysočinu a jedno z typických měst, které jí krášlí, Chotěboř. Díky prodlouženému víkendu byla akce tentokrát trojdenní a jelikož v tomto městě i v jeho okolí je toho k vidění opravdu hodně, udělali jsme si zde základnu hned na dvě noci po sobě.

Jako vozidlo, které nám bylo po celou dobu akce věrné, byl tentokrát vybrán spolehlivý motorový osobní vůz M 262.1117, vyrobený už před téměř dávnými třiapadesáti lety. Akce začala kde jinde, než v Lysé nad Labem, kde v pátek již v časných ranních hodinách stosedmnáctka zahřívala před dlouhou cestou svůj motor. První část trasy vedla přes Prahu Vysočany a Libeň, a tam také přistoupila většina lidí. I přes možnost vyzkoušet si svojí maximální konstrukční rychlost, motorák už v Pečkách pohrdl sterilitou koridorového svršku a vydal se dál po lokálce, kde se cítí lépe a my určitě také.

Projeli jsme dobře známá místa na naší oblíbené místní dráze, ke které nás váže zvláštní pouto, a cítíme potřebu jí v pro ní těžkých dobách pomáhat. V Plaňanech nás uvítala paní dirigující dispečerka, která byla jen smutná, že letos už skončil Podlipanský motoráček. V dopravně Bošice jsme se přestavili napřímo, směrem na Zásmuky, na trať, kde už jedinou pravidelnou osobní dopravu dnes zajišťuje pouze dopravce KŽC Doprava. Zachovalá kolej je po dlouhé sezóně pravidelných nostalgických vlaků stále ještě slušně oježděná, ale jejímu celkovému vzhledu by jistě prospěla především větší péče toho, kdo se o ní má starat, přinejmenším v oblasti likvidace nežádoucí zeleně, která téměř všude prorůstá svrškem a zhoršuje brzdicí schopnosti vozidel.

V Zásmukách jsme si prohlédli místní topírnu a ve zbytku času se vydali na oběd do města. Poté vlak pokračoval ve své jízdě přes Bečváry, Kolín a Kutnou Horu po havlíčkobrodské hlavní trati. Vychutnali jsme si krásně zasazenou železnici do hlubokých podzimních lesů ze západu se zvedající Vysočiny v úseku Golčův Jeníkov město – Světlá nad Sázavou. V Havlíčkově Brodě nám návěstidla signalizovala volno pro průjezd tunelem a následně spojkou ve směru na Chotěboř, bez nutnosti úvratě. Trať číslo 238 z Havlíčkova Brodu do Pardubic se na dobu zhruba 48 hodin stala místem našeho působení. Netrvalo dlouho a byli jsme v cíli naší jízdy, v Chotěboři.

Večerní program vyplnila návštěva místní restaurace Hrom do Police, www.hromdopolice.nabro.cz, s vynikajícími pivy z nedaleké Poličky. Tuto velice příjemnou, vkusně zařízenou a útulnou hospůdku nedaleko centra všem velice doporučujeme. Nicméně nacházeli jsme se ve městě, které má dnes už také svůj vlastní pivovar, www.pivovarchotebor.cz, a tak abychom místním patriotům nezůstali nic dlužní, sobotní dopoledne jsme věnovali návštěvě pivovaru, spojené s exkurzí. Zajímavostí tohoto pivovaru je, že byl před dvěma lety zbudován prakticky na zelené louce, což je v českých podmínkách v podstatě rarita. Rychle však vstoupil ve známost a dnes je díky své moderní, ale přesto zcela tradiční technologii otevřeného kvašení považován za jeden ze vzorů hrdosti našeho kvalitního, lokálního pivovarnictví. Řada z nás si na vlak i na domů odnesla řadu suvenýrů, mezi nimiž pochopitelně dominovalo to nejdůležitější, pěnivý mok v cinkajících lahvích s esteticky velmi zdařilými etiketami.

Náplň sobotního odpoledne byla obzvlášť atraktivní. Ve spolupráci s městem Chotěboří, www.chotebor.cz, jsme uspořádali sérii jízd pro veřejnost po vojenské vlečce číslo 26, odbočující z nádraží směrem do Bílku a dál do hlubokými lesy obklopeného vojenského prostoru. Zájem lidí o projížďku po vlečce předčil naše veškerá očekávání, dorazily dokonce celé organizované skupiny, a tak jsme vypravili hned dva páry vlaků, jedoucích po asi 2,3 kilometru dlouhém úseku vlečky, který je oficiálně sjízdný. Svezli jsme 189 místních cestujících, kteří si přišli obohatit sobotní odpoledne netradičním zážitkem. Jízdy byly spojeny s výkladem a s možností vystoupit z vozu, prohlédnout si okolí a udělat si fotografie.

Zatímco motorový veterán měl na vlečce o práci postaráno, účastníci Víkendu se vydali po koleji pěšky dál, aby si prohlédli její stav v místech, kde se už mnoho let nejezdí, i její okolí. Bylo shledáno, že kolej s betonovými pražci se nenachází až v tak špatném stavu a do opětovné provozuschopnosti by jí nemuselo mnoho chybět. Cíl chůze po vlečce se nacházel za obcí Bílek, severovýchodně od Chotěboře, v kilometru 4,4, hluboko v lese u uzavřené brány do vojenského areálu.

Další program velel pokračující pěší turistiku přes Bílek, kde jsme poobědvali a ochutnali zde točený Třebonský Regent, dál do údolí Doubravy. Toto údolí je dnes přírodní rezervací v rámci chráněné krajinné oblasti Železné hory a je tvořeno fantastickým kamenným řečištěm, plným peřejí, skalních věží a obřích hrnců, vodopádem a kamenným mořem. Cesta vedoucí po romantické naučné stezce podél rozbouřené říčky, skládající se z kamenů, klád a kořenů stromů, vyžadovala vysoké soustředění a nemalý fyzický výkon. Naštěstí se to obešlo bez horolezeckého náčiní a u všech z nás také bez negativních fyzických následků. Odměnou byly nádherné vyhlídky na divoké scenérie kaňonu. Bylo to velmi příjemné zpestření a užitečná protiváha sezení ve vlaku, či v restaurantech.

Večerní čas jsme zasvětili členské schůzi Klubu železničních cestovatelů, která se odehrála v lesní restauraci rekreačního střediska Geofondu na okraji Chotěboře. Zde bylo hodnoceno stávající působení Klubu a diskutováno jeho další směřování, včetně přípravy na volební členskou schůzi v příštím roce. Restaurační zařízení potěšilo dobrou kuchyní i vynikajícím točeným ležákem Chotěboř. Noční návrat za ubytováním zcela temným lesem byl spojen s jistou dávkou dobrodružství. Naštěstí nás po celou dobu akce doprovázelo poměrně stabilní počasí beze srážek a mrazů, takže pochod tmou byl dá se říct více, než snesitelný.

Neděle začala přejezdem do Hlinska a absolvováním zdejší vlečky agrochemické firmy Cerea. Délka vlečky se dá počítat ve stovkách metrů a na kolejích bylo vidět, že po nich dlouho nic nejelo, nicméně jejich stav je nadále udržovaný a celkově konsolidovaný. Okolí vlečky bylo upravené, tráva posekaná a náš dojem byl pozitivní. Je jen škoda, že tato vlečka momentálně neslouží svému účelu. Zajímavostí průjezdu byl krátký úsek stoupání, který mohl odhadem čítat okolo 30-35 promile.

Z Hlinska jsme pokračovali pro 238čce dál s několika křižováními ve zdejších dopravnách až do Rosic nad Labem. Tam nás čekala hned dvojitá dávka atrakcí: Nejprve jsme navštívili Vojenskou vlečku číslo 6, která odbočuje z trati na zastávce Pardubice – závodiště. Na rozdíl od Chotěboře je zdejší areál armádou stále využíván, a tak nás na vjezdu do areálu čekal voják, který nám všem pečlivě zkontroloval občanské průkazy. Bylo to zase něco nového... Odměnou však bylo absolvování obou větví této vlečky, která se také nemůže chlubit nějakou zvlášť velkou vytížeností, a osobní doprava je zde věcí nemyslitelnou. Jedna z větví, blíže ke trati, byla evidentně bez provozu již po mnoho let.

Druhou rosickou nabídkou, kterou se podařilo zorganizovat „nad plán“, byla návštěva zdejší expozice Pardubického spolku historie železniční dopravy www.pshzd.cz, kde jsme byli velice mile uvítáni a seznámeni s historií budování zdejšího muzea i s jeho sbírkami. Bylo to zajímavé a jako kamínek v mozaice to doplnilo pestrost našeho železničně – cestovatelského programu. Hodně lidí se zajímalo o jednotlivé exponáty a zakoupilo si různé suvenýry. Zbývající část akce se skládala z dosažení Lysé nad Labem přes Kolín a Nymburk a z našeho dobrého pocitu, že Víkend s motoráčkem se povedl a všem se líbil.